Ze Všech...
Přes den se straní, lidé se koukají.
Do očí mu nevidí, skryté a schované.
Chování zlé, to mu do duší vloží.
Každý, kdo pohlédne na něj jak bdí.
Ze všech těch velkých, on ten poslední.
Vidí paprsky slunce polední.
Jakoby snad ani nic jiného neznal,
S úzkostí v rohu sedí, ten chudoby král.
Když přišla volba jít na scestí,
Když odešli ty chvíle jarní,
Modlit se málo za duše ztracené,
Jedné víře zapovězené.
Král chudoby u zdi se válí,
Bůh špatností smůlu mu hází.
Stůj před ním a uvidíš,
Že je stejný jako ty, z masa a kostí.
Dal bys mu více ze své lásky,
Kdybys nebyl i ty slepý.
Poprosil bys i ty jeho kdyby naopak to bylo.
Stejně by se i on zachoval, šel zase dál…
Však když přijde měsíc, duše ožije.
S hvězdou v srdci se vrátí,
Ten, jehož dny ve snech se obrací.
Vše zase vidí…
Přijde na noční obloze,
Ke krásce své nahoře…