Láska hvězdy
Byla jednou jedna malá hvězda toulající se na obloze plné tmy, bez záře. Hledala, komu by se svěřili a s velkým tajemstvím, co nikomu jen tak nepoví. Jednoho dne totiž na zemi viděla někoho, kdo měl tisíckrát větší záři než miliony hvězd, jejich kamarádek, a od té doby za ním chce a stále neví, jak to udělat.
Až jednou potkala prastarou kometu, s rozvlátými vlasy a rudým obličejem. „Má krásko, musíš spadnout a vyhořet abys ho nespálila. Má malá, musíš v řece věčné vlasy smýt, o své hvězdy kamarádky přijít, o něhu měsíce, otce tvého. Nás všechny už nikdy nespatříš.
Hvězda dlouho přemýšlela, pomalu se jí ten nápad z hlavy vytrácel, nechtěla vše opustit. Až najednou ji láska znovu vlila do žil své kouzlo, viděla ho znovu a znovu, hleděl na ni s takovou určitostí, že spadl do její záře jako jemné pohlazení. Ona to cítila, a jestli do té doby zářila malinko, tak dnes její lesk ozářil celé nebe.
„Ach ano, půjdu k tobě, jen počkej můj drahý.“ Tak se stalo to, co by nikdo nečekal. Hvězda počala padat z nebeských výšin. Padla do tůně, jaké zvláštní, že ani jedna kapka do nebes nevzlétla. Voda ji uhasila na dobro. Nahá a ustrašená z pozemské krásy ale i zimy, chladu, jež se ji vlil do krve. Nemohla uvěřit, co vše udělala. Počala plakat.
„Už neplač, malá hvězdičko. Vysnil jsem si tvoji krásu a od teď budu hřát já tebe. Zapomeň na nebe, padla si mi přímo do náručí.“ Pohlédla na něj a usmála se. „Tajně jsem ti do snů chodila, hřála tvou mysl, abys na mne nezapomněl. Navždy s tebou, už nikdy neodejdu, jestli ano, pak zhasne další hvězda…“