Pes
Dne jednoho v podvečer kráčí nohy dívčí chladnou ulicí. Co více ji může hřát než srdce v hrudi, než strach o svou duši. Jde někam nikam, a kdyby nevěděla kam, nikdy by nedošla. Mezi stovkami lidí musela projít. Rušná ulice, ale co jediné stálo, spíše leželo. V rohu domu seděl starý muž, žebrák, přes hlavu starý klobouk, plnovous. Před ním malý kelímek na drobné.
Co krásné a nejsmutnější u něj stálo, vlídný bílý pes s modrými odlesky v očích. Kdo z nich hubenější, těžko říct, kdo z nich smutnější, těžko říct. Jen pes velký a tak hubený, že žebra vidět. Čas od času někdo přihodil minci do kelímku a pes se jen díval, za každou rukou hlavu natáhl, by něco k jídlu nedržela. Ty vlídné oči, bylo to nejbohatší a vlastně to nejsmutnější.
Když spatřila je dívka, zastavila se. Už nebylo, kam má dojít a kde být. Byli jen ty oči. Stála před ním a on, v sedě, byl stejně vysoký jako ona. Uhranul ji. Když si ji všiml, zahleděl se na ni. Lidé však stále chodili a jak ona nízká, nevšímali si. Tulák usnul. V tu jeden muž zahleděn do výšky strčil do malé dívky, skácela se k zemi. Pes vyskočil a jal se ji bránit, štěkal na lidi kolem, hnal je pryč. Ve chvíli ze psa, zlý vlk bránící dívku.
Tulák se probudil. „Nech toho, pse!“ křičel, ale když už uhodit ho chtěl, rafl vlk ve chvíli do ruky svého pána. Tulák odskočil, divil se a kál. „Špatně jsem se k tobě nikdy nechoval, a ty takhle na mne? Jdi pryč.“ Pes ztišil se, olízal dívku, jež na nohy se postavila. Od té doby už se jí nikdy nechtěl pustit. Pán se ho zřekl. „Pojďte pane vlku…“ řekla dívka. Šli pryč. Pes se svěšeným ocasem, pozbyl pána a našel dívku. Od té doby nebála se. Měla ho vždy u sebe.
Byli jedno, dívka a on. Když ona plakala, on také. Když radovala se, ona také. Ani na chvíli ji nepustil. Jedno tělo. Pes byl nejšťastnější, co mohl v životě být. Po léta ji hřál, pomáhal. Roky ale utíkaly.
Jednoho dne se však stalo něco zvláštního. Dívka hleděla upřeně do dálky, tam, kde stál nějaký chlapec. Pes to nechápal. Díval se na ní a na něj. Od té chvíle už se neradovala když ji lízal v obličeji, nehrála si s ním, když ji prosil. Začala být cizí, jiná, starší. Protože vlk cítil, že už nemůže chránit jeho paní. Odešel, když díval se, jak oba spočinuli v obětí. Dívka se dala do pláče. Chlapec nechápal, a když dívala se, jak za obzorem mizí její přítel, objal ji a slíbil, že on ji už nikdy nepustí.
Vlk nové štěstí v očích k bránění najde, neb není dítě, jež ho nezná. Ve světě fantasie, tam hřeje všechny jeho oči modré. Pes nikdy neodejde. Neodejde od toho, kdo neukáže něco dospělého. Tak se stane.
Komentáře
Přehled komentářů
Připomnělo mi to toho pejska ze Smícháče.. A já bych pejska nikdá neopustila a nepřestala si ho všímat...
To je tak smutný...
(Yochigo, 11. 11. 2008 22:37)