Bohyně
,,Ach velká bohyně, vrať mi mého milého. Snad se na moři neztratil, snad najde si cestu ke mne.“ Přeje si a naříká dívka, jež tak dlouho čekala až se vrátí. ,,Bohyně, řekni, kde se jeho loď ztratila, kde bloudí posádka.“ Klečí na písku u slané vody, smočí ji dlouhé šaty. Stále prosí z velké lásky, snad se vrátí, snad se vrátí.
Pradávno se loď po moři širém plavila, hrdou posádku nesla. Roky a měsíce jen na vlny hleděli. Vánek foukal do uší, do očí a odnášel barvy modré kusy. Jednoho dne vypukla bouře a ta loď nesla daleko na širý oceán. A když už se cítili nejvíce ztraceni, blesk z nebes zničil celou loď. Teď kusy těl, trosky plují po hladině. Loď na dně počala na věky spát, už nikdy nepopluje. Však jeden muž na ni zůstal. V podpalubí tleje jeho tělo.
,,Ach bohyně, prosím, žádám tě, vrať mi mého milého.“ Stále k vodě tělo ohýbá dívka, až na oblohu měsíc se vyhoupne, příliv dívku zalije. Však co se stalo, bohyně její přání uposlechla, chlapce z lodi vysvobodila.Pak na vodě nesen a stále v jiném světě, mrtvý žije. U nohou plačící krásky její milý teď leží.
,,Kde jsi byl můj drahý, už nepustím tě, nikdy.“ Pak spadla k němu do moře, na věky je voda nese…