Mrtvá dívka
„Jak se to, co to je? Já?“… „Jo, kdo jiný! Zabil si ji.“ … „Ne, to já ne, já ji miloval!“ Stál nad mrtvým tělem mladé dívky. „Jak si vůbec mohl!“ Zakřičel a ohnal se do prázdna. „Jak? To jsi byl ty!“ Zastavil se. „Jak bych mohl, nebyl jsem tu!“ … „Vzpomeň si, jak ses choval, co jsi udělal.“ … „Já ne…“
„Každou chvíli si na ni křičel, pořád naštvaný, vzpomeň si.“ Přemýšlel. „Ne, tak to nebylo, kdo mi vedl ruku. Já to neudělal.“ Mrtvola zatím chladla, krev tvořila louži kolem a on nevědomky na zemi udělal spousty rudých stop. „Vzpomínám si, jak jsem se na ni každý den těšil a ona na mne. Celé dny jsme si užívali. Jeden nemohl být bez druhého. Hřáli nás naše srdce. Pořád mi pomáhala a já ji. Nemohl jsem bez ní být. Nikdy bych ji to neudělal.“
„Zvláštní, já si vzpomínám, jak jsi ji nenáviděl. Pokaždé se chtěl hádat. Každý večer od ní utíkal a nechtěl vzpomínat. Jak jsi nenasytně koukal na každou jinou, jen na ni ne. Přál si, aby odešla, aby ti přeci v ničem nebránila.“ Krev na jeho rukou pomalu hnědla. Tělo celé bílé, chladné. Seděl s rukama za hlavou a vykřikl. „Dost!“
„Už tě nikdy nechci poslouchat, jdi pryč.“ Přikázal do prázdna. „Kam bych chodil, jsi na mne závislý, potřebuješ mne. Teď už jsi úplně sám.“ Plakal nad jejím tělem. „Co ti dala a co máš ode mne, dal jsem ti všechno, vedl tvé kroky, dával ti sílu dlouho před ní a už napořád. Poděkoval jsi mi někdy? Moc mi dlužíš, jsi mé malé dítě a já tě zase sevřu ve svém objetí. Na to nezapomeň.“ On zase vyjekl: „Jdi už navěky pryč. Nepotřebuju nic z toho. Chtěl jsem ji a ne tebe. Chtěl jsem ji!“
Uchopil mrtvé tělo a objal ho, krev ho celého potřísnila, snad ne víc jak pláč, snad víc. „Odejdi už, bral jsi mi moc.“ Tiše syčel mezi zuby, křečovitě zavíral oči a do stále plakal. Jeho stín ho uchopil za ramena. „Jak chceš, ale ty půjdeš se mnou.“
V krvi leží teď už dvě těla. On v krvi její a v jeho náručí dívka jeho. Nemůže žít špatné v dobrém, nemůže umřít jedno v druhém.