Poslední dopis
Slunko za lesy, kde jsi, kde leží navěky mé sny, mé svědomí. Prosím tě, jak jen mohu, chtít, vždyť nebe nenechá mne jít. Proto píši všem, jak padlý, zničený. Celý život snažící, jen přát si, nestačí. Ach, kolik dní a hodin stálo mne nakreslit krásu a napsat jas, spálit perem všechny nepravosti, vybarvit zášť. Nejde to, neb nikdo nenaslouchá, nikdo poslouchat nechce. Raděj ztratíme vlastní svědomí, klid i lásku, protože víme, že na chvíli děláme to, co ostatní. Co naše svědomí, nikoho nehřeje jako srdce, černé, jako kámen studené.
Povrchní svět a v něm mi jako ryby v černé kaši plaveme. Tak sami a tak sami, ve vlastní zášti, i když se snažíme být sebelepší. Pokud odejde náš cíl, naše touhy a lásky jako sníh ze dne na den, pak nejsme nikdo, protože vzpomínat bude leda voda v řekách, jež nás odnese. V prach, nás tvořili v člověka, jež stejně stane se, voda ho odnese, tak sám. Nemám klidu, o pane, nemám, jestli jsi. Neb tví vyznavači nejsou mí.
Proto píši svou poslední řeč, neb jazyka mi odnesli havrani a rudé dny temna blíží se mi. Jak ostatní, já také odejdu. Nikdo, nikdo nenajde tyto slova, ztratí se v duších zas a znova, jak tuny písku na zemi, i já budu ležet mezi nimi. Pak jednou stane se, že poslední člověk lehne ke mne, k nám a jako písek já mu pošeptám, že vše bylo špatně, že vše bylo správně. Osud si nikdo nenapsal, nám jej ten dal, jen pokud chceme, hory převalí, vodou bude.
Ani nápis nad hrobem nebudu po čase stát. Protože nápis zlatý, někdo jiný bude potřebovat. Je to tak, odejdu a chci být mrtví sám, nic nevidět. Vezmi mne dál, větře, pryč, protože se snažím sám jako ty, hory přenést.