Upírův jed
,,Slyšíš můj dech, hledím ti do očí, hladím tě a stírám krev jež padá ti u hlavy, po krku sjíždí. Říkej mi noční můru večerní ptáku, zkažený dechu jež saje tvou šťávu.“
„Ahh“ vyjekne dívka ze spánku a rychle se nadechne. Osahá si krk, jestli není poraněný, ale nic necítí. Ráno je to divné, není slyšet ptáka či jiné zvěře. Potichu vstane a připraví se na odchod z domova. Musí jít do školy.
Celý den ji v hlavě ryje ta myšlenka, ty slova, že by ji snad někdo někdy mohl sledovat, že by se mohlo něco dít a ona to nemusela přežít. Čas od času, když pohlédla někomu z kolem jdoucích do obličeje, zdál se ji divný, zachmuřený. Čas od času, když se zahleděla na některou ze svých kamarádek, jakoby od nich necítila ten pokoj a teplo jež dává život.
Bála se i takových věcí, jež ji dříve dávali smích. Chodila jak tělo bez duše. Pomalu se blížil večer. Nechtělo se ji spát, jenže co zbývalo. Sedla si ke knize u psacího stolu, začala číst aby neusnula. Listy se sice motaly, písmena přeskakovala, jenže ona dál četla, nechtěla skončit dokud si nebude jistá, že se ji nic nebude zdát.
V tu se jeden list začal hrbit. Držela knihu za její hřbet, pomalu se před ní utvářel obraz. Divný obličej může. Hrozně ji to děsilo. Ozval se hlas, který znala: ,,Přede mnou neutečeš, jsi ztracená, navždy má.“ vyjekla, rychle se napřímila. Když se trochu zklidnila, zjistila, že je u svého stolu a že usnula, bylo zase jasné ráno. Tak klidné jako to minulé. Musela zase odejít. Jenže teď to bylo jiné, vše bylo šedivější a černější než obvykle, ne tak klidné.
Pomalu odcházela do školy, dále se hrozně bála a dnes měla víc než proč. Všichni lidé, byli tak pobledlí, jak umrlí na místě. Každý se na ni koukal. Jakoby byla jediná s barvou v obličeji. V tu někdo vystoupil z davu, nedokázala rozeznat obličej. ,,Neutečeš, nikdy tě nepustím.“ dívka úlekem spadla k zemi jak list z podzimního stromu.
V tu chvíli, kdy ulehla, muž zmizel a s ním chmuravá mysl dívky, všechno se vrátilo zpátky, do krásného dne, jež dívka z úleku už nikdy neuvidí a posledních pár dní nedokázala vidět. Lidé plní života se kolem ni seběhli a než naposled vydechla, viděla, jak jsou zase krásní.