Vlak duchů
,,Ne, už není pro mne svět krví nasáklý, plný umírajících, dávno propadlý. Šel jsem dál, abych poznal úsměv strnulý. Však nenávist mne dovedla, já zabil, já zabil a muzika hrála.“ Udělal kroky tři dva. ,,Teď jdu cestou poslední, bych ji jiným zkřížil. Chci naposledy cítit světlo silnější, než sluneční.“ Šel dál a dál.
,,A když řeknu, co se stalo. Jen zkažený, tak málo. Dívku měl a miloval, jenže co krásné je, někdo pochoval, pak už nechci tady být, vše v sobě udusím. Vlaky plné těch bohatých, jež lásku odvedli mi, já ukážu jim, naposledy. Z velkého chtíče ztratil jsem, ne však ze svého, nechtěl jsem.“ Pak jen po železe ozvaly se kroky. Dva trámy přibyté hřeby.
V dálce velký oheň hřeje a blíží se. Jen jako prapor v cestě jim stojí nový strojvedoucí. ,,Jen pojďte vy zhýčkaní. Pro vaše bohatství jste zapomněli, co je život i umírání. Kéž budete poučením.“ Křičí jim na znamení. V kabině se brzdy drtí. Když muž na kolejích ruce napřahuje, vlak ho přejíždí. Pak najednou, co se nestalo…
…za pár dní přijde strojvedoucí se svými pomocníky do stanice. ,,Však zmizel, poslední, co jsem viděl, byl duch na kolejích.“ Za pár let už každý ví, co se stalo. Vlak hrne temnotu každou noc. Plný duchů, jak prach sám, černí s černou kůží, pálí pražce pod sebou. Neviní odešli z místa neštěstí, ale ti nejhorší navždy ve vagónech straší. Však kdo strojvedoucí je, ten, s největším hříchem uhlí na věky přikládá a bojí se, až přijde další špatný cestující, kterého pálí špatná jízdenka.