Bílé Karpaty
1.Den
Vše bylo normální.Přijeli jsme do bohem zapomenuté země,nedaleko slovenských hranic.Nechci z toho udělat cestopis a proto vypíšu jen to zvláštní.Po procházce od vlaku do hospody nám bylo dopřáno odpočinku a napojení.Nevypili jsme moc,jen trochu.
Potom nás čekalo najít místo na spaní,vyškrábali jsme se nad vesničku.Bylo to u konce pole,kde začíná les.Vytáhli se spacáky a karimatky,vše bylo zabaleno kdyby přišel déšť:celty přikryli naše těla ve spacácích,pláštěnky zase baťohy.Ulehli jsme a hned usnuli.Ještě chvíli někteří koukali na hvězdy,byly překrásné.
Vedle mne byl malý keřík.Pamatuji si,že na něm přistálo mé prádlo,když jsem uklízel baťoh.Byla to poslední věc,na kterou padl můj pohled,než mi spadly víčka ke spánku.
2.Den
Vstali jsme,byla trochu zima,ale nevadilo nám to.Došli si na záchod,pěkně si zabalili věci a připravili k odchodu.Jen jedna věc mi chyběla,nedokázal přijít na to,která. Na okraji pole se rozjely stroje,začalo obracení sena.Traktory se rozjely k nám a my museli rychle odejít.V tom mi to došlo,kde je keřík?
Cesta ubíhala rychle,nikomu jsem nic neřekl.Znám holky a jejich věčné pochyby s ještě hloupějšími připomínkami.Nutno říci,že jsme byli tři.Já,jako jediný kluk,má sestra a její kamarádky.Ke konci na nás dolehla neuvěřitelně únava,takové vysílení nebylo v očekávání.Zapadli do hospody a pěkně se najedli,jen co to šlo.
Byl tu zase jeden problém,kam se jít vyspat.Peněz je málo na pokoj a ještě k tomu jen na noc.Odebrali jsme se tedy dál po silnice a našli místo pod stromem v zákrytu od aut co jezdili kolem..Vše bylo rychle připraveno ke spánku.Jenže mne se usnout nechtělo.
Otáčel jsem se a vrtěl.Nakonec mi hlava zajela pod spacák,protože mi bylo chladno.Za mnou vběhla malá myška,ale ta letěla zase zpátky hned,co si ji má ruka všimla.Tak se mi podařilo usnout.Ležel jsem jinak než ostatní.Byli hlavou dovnitř a já ven,protože se holky před spaním převlíkali.
V noci mne probudilo světlo.Zářilo nad našimi hlavami.Děs prošel celým tělem.Pořád byla má hlava tak hluboko ve spacáku,že neviděla,co se doopravdy děje kolem.Jediná věc co mne napadla,bylo zaspat to.Jenže to světlo neustávalo,pořád a pořád svítilo,všude bylo hrozné ticho,ani zvíře,ani žádné auto ho nenarušilo.Já musím usnout,pořád a pořád si to jen opakovat,to zabere.Po chvíli to opravdu vyšlo,zaspal jsem to.
3.Den
Zase,jako vždy jsem dělal,že se nic nestalo,nikdo o tom totiž nevěděl.No nic,vše se zabalilo a zase se muselo vyrazit na cestu.
Pochod byl namáhavý,dlouhý,doopravdy tak moc,že by bodlo jakékoliv pivo či jiná voda a ta zoufale docházela.U konce dne jsme se rozhodovali co s tím.Nakonec byla vypravena záchranná výprava k pramenům,zvláštní,že tvořená jen mnou.
Po mém návratu byla večeře.Nutno říci,že jsme byli u chaty,do které bylo původně zamýšleno dojít si na jídlo,ale byla zavřená,což nás vyvedlo z plánu. Muselo se hodně pít a tak padla lahvička meruňkovice.Nakonec jsme se odvedli kus za chatu a usnuli jako vždy.
Za chvíli nás vzbudily zvuky motoru,asi se domu vraceli domácí.To mne ze spánku vyvedlo tak na půl,zase nám rychle klesla víčka,byl čas spát.Po dlouhé době vzbudily hlasy:,,Co to je?....Já nevím….já to nevím….´´ Otevřela se mi víčka jen trochu,abych pochopil.Krajem se rozléhal zvuk,jakoby někdo zabíjel děcko.Řev a kvílení.Něco takového jsem ještě neslyšel…
Holky rychle došli k závěru a to:,,To se asi mrouskaj kočky,pojď,zaspíme to..´´
4.den
Tentokrát nastala změna.Domnělé mrouskání koček se muselo probrat.Velmi milé bylo,že domácí z hospody byli zase pryč.Nemohli jsme dále vyčkávat,cesta nás volala a mi spěchali,každá minuta co nebyla naplněna chůzí nás vzdalovala od vlaku do Prahy.
Přes den se stala důležitá věc,naše výprava překročila hranice státu,nalézala se tedy na Slovensku.Naším cílem byl hrad a to ne jen tak ledajaký.Hrad Alžběty Batoriovny-Čachtické paní.Za svého života zabíjela mladé dívky pro svou krásu a mi měli jediné přání,přespat na jejím hradě.
Byl přenádherný.Dorazili jsme plni očekávání a to bylo na místě,naplněno až po okraj.Vyhlídka překrásná a zřícenina též.Po chutné večeři jsme zase ulehli v předhradí u zrušeného táborového ohně.Toho dne se mi zdála jen jedna věc,na vrcholku hradeb hořela svíčka,jasně a silně,tak byl vidět plamínek.
V noci mne vzbudily hlasy holek.Všude byl vítr probudil je.,,Snad nebude pršet…´´Nad touhle větou strávili půl hodiny diskuze a pak usnuli.Já také začal snít.
5.den
Na hradbách žádná svíčka nebyla.Nikomu jsem to zase neřekl.Všichni si zabalili,dnes se jede domů.Celá výprava šla do města na vlak.Tak končí mé vyprávění.
Komentáře
Přehled komentářů
To je tak divne napsany,ze se to ani neda cist.Ani jsem to nedocetla cele,spisovatel by z tebe asi nebyl.
Zklamani
(kamila, 12. 2. 2012 16:39)