Dopis o EMO
Dobrý den
Na vaše přání, pane řiditeli, vám píši svůj názor na článek v Presíku o Emo. Nějak mne nikdy nenapadlo o tom moc přemýšlet. Ptal jste se někdy boxera, proč boxuje? Přemýšlel jste v pěti letech o kariéře popeláře a ptal se ho, proč to vlastně dělá? Lidí kolem popelnic je taky moc, stejně tak jako lidí kolem nás. Jestli někdo kam patří, do jakéhosi stylu, jeho oblečení nebo účes nerozhodne, ale jeho chování k ostatním ano. Nemyslím si, že styl oblíkání nebo hudby rozhoduje o chování, pokud u někoho ano, tak to není určitě déle jak na rok či dva jeho života. Jak jste nám jednou už říkal: „Zůstane jen jeden styl, prachy.“
Já se taky nikam nezařazuju. Nosím černé oblečení, mám černé vlasy, bohužel modré oči, ach jo. Myslím si, že splňuju davový normál průměrného šílence naší třídy. Dokonce ani nepláču, když dostanu špatnou známku. Pro příznivce citlivého romantismu v rámci ema je to asi škoda, jen je smůla, že ani emo nepláče, když dostane špatnou známku, bohužel, ani když se mu stane něco smutného. Na žádného takového jsem nenarazil, takový člověk musí mít smutný život. Nemůžu se řadit mezi znalce a odborníky stylu emo, ale jeho členy, které jsem poznal, se chovají úplně mimo společností zadanou normou.
Připomeňme si, co se tak zhruba říká. Vypíšu zde ty nejtvrdší poznámky na tento styl: Emo je pomalu sekta. Emo se řeže do rukou, zbavuje se tak své bolesti. Správný emař je pořád smutný. A tak dál. Ti živí se prostě tak moc nechovají, jsou oblečení dle zažité emo normy, ale řezance na rukou chybí. Sekta je nadnesený název, takový black metalista se celý život snaží dát na cestu satanismu, což sekta je a stejně se spíš říká, že se tak jen tváří. Že by to emo mělo lehčí? Asi je to jen na názoru.
Každá věc si zaslouží nadhled a možná i pochopení. Ten, kdo nechce patřit do davu, se prostě vždy odliší, ať je to třeba emo nebo hip hop. Když vám hoper řekne, že patří do willi poavoa crew a má vlastní ghetto, poslouchá Eminema a vobčas zajde s fellaz ven, tak to asi hned tak normálně nevypadá.