Klidné oči
Tam, kde nikdo nic nevidí bloudila. Hledaje smír, krásy a pány, by ji krmili. „Ty naše malá.“ říkali ji. Stejně to nikdy nechápala, ani to vzdálené volání, že domů má jít. Kdyby staletí žít směla, navždy by jen mlčky o jídlo prosila. Když ale všechny děti pochovati mohla, to nestalo se, oni odvedli je. To její klidná tvář zvířete, ta nikdy nezapomene se. Tak jako vše na světě, odešla za svými. Ta, jež nikdy neviděla lidem do očí ale k nohám se klaněla. Je možné, že zvíře mělo duši? A kdyby ne, byla by jako člověk. Tu pravou v srdci tvář nosila. Není pak nic, když je zvíře? Ten, kdo to řekl, je nic, ani ne kámen na zemi.
Ti, kdo neznali, nepochopí. Stane se, že nemoudré zvíře krásnější jak člověk s citem větším než je štěstí, ale co když odejde. Všichni půjdem za ní...