Kráska a zvíře
Na nebi hvězdy planou.
Pan měsíc jim temnou přikrývkou,
Něhu nosí,krásu rozdává,
Plný,kulatý na zem zhlíží.
Temná noc,to jest plný den.
Pro někoho smutný,
Pro někoho jasný,
Snad i děsivý sen.
Pod hvězdami však dívka sedí a na nebe maluje,
Že její otec s matkou někde mezi nimi je.
Tak čistá,v temný šat zahalená.
Vlídně se laská,s mlhou kolem sebe.
V tu slza ji upadne,na zem,kde se rozlije.
Smutno ji přepadne,temno srdce zakryje.
Kde nezmůže ani měsíc,či hvězdy krásu,
Hledej sama jasnou cestu.
,,Neplač dívko sladká…“
šeptem se z úkrytu ozývá.
Vyděsí se ona a ustane.
Kdo se dívá,kdo ji pozoruje?
,,To jsem já,váš stín…
Nebojte se,já vám neublížím.
Trápí mne vaše bolení.
Co se stalo?Smím vám dát usmíření.
Ze stínu vystup ty,
Jež poklony mi dáváš.
Neznám tě,jsi jiný?
Proč se schováváš.
V tu netvor z roušky temné vykročí,
Ale dívka nepláče,usmívá se.
Nechápavě k ní přikročí,
V mysli trápí se..
„Vy se nebojíte?“
„Ne,ale vy se představte!“
„Já nestvůra zlá,vy?“
„Já dívka překrásná,ale smutná.“
Dívné se stalo jasným,
Měsíc pomohl jim,
Kráska a zvíře,
Jasnější než jiným.