Tyrolské elegie - Karel Havlíček Borovský
Autor velmi vtipně a nevybíravě ostrým rýmem komentuje své zatčení. Nemá problém mluvit o všem s klidným sarkasmem. Člověk, který věděl, jaké jsou poměry ve světě a jak špatné je hlásit se k Rusku už tenkrát, nepociťoval velký strach z Rakouska. Už tenkrát patřil mezi ty novináře, jež si na vlastní živobytí vydělali vlastními články.
Havlíček ráno naskočí zavázaný na povoz a celý den jede do Bruxenu. Cestou přemýšlí o tom, jak nebude překážet. Nebude kazit těžké ovzduší a nebudou problémy. Jenže on nechce pryč. Ve vyhnanství trpí právě tím, že je daleko od dění doma.
Cestou vypukne bouřka. Koně se ve vysokých Alpách splaší. Havlíček popohání strážné, aby se postaraly, ale ti vyskočí ven a v příkopu mu mávají na cestu leda chodidly. Nejúsměvnější je, že silně klenutý Havlíček koně ukočíruje a v klidu je svede do údolí. Zastaví se až na místní poště. Počká na strážníky. Ještě zmiňuje, že kdokoliv se může doptat, jak to ve skutečnosti bylo. Jeho síla v pažích a vysoká postava patřila k neodmyslitelným rysům, stejně tak jako jeho vousy.
Jen pro obraz a to v elegii není. Havlíček žil v hostinci u Elephanta, po půl roce k němu dorazila celá rodina a klidné horské klima mu zmírnilo jeho chorobu. Neměl se špatně, jídlo donášeli přímo do pokojů z hostince, dokonce měla celá rodina k sobě služebnou. Pro Rakousko bylo hlavní, že není v Čechách.
