Lepidlo na srdíčko
Byla jednou jedna holčička a ta byla tak milá a něžná,že i ty nejsilnější stromy se před její něhou museli sklonit a ti nejsilnější vraníci,prohánějící se na polích tak divoce,museli zastavit svá kopyta,než se ji mohli podívat do jejich vlídných očí…
I stalo se,že její srdíčko zatoužilo po chlapci a ty oči chtěli hledět jen pro něj,ale jak se mohlo tak krásné srdíčko tak silně zamilovat…Tu něhu mu dalo,vše,co v ní bylo a co v ní zbývalo.,,Ach panenko hloupá,ty jsi má,ale srdce tvé pro mne nic neváží..´´řekl chlapec svá slova poslední…
Pak se zlomilo to,co se zdálo stálé.Bolest se zvětšila nad něhu její,i ztratila se krása v úsvitu,v jejích krocích vtělená.,,Ach měsíčku,dej mi sílu,mé slzy na krajíčku,vrať mi kousky srdce rozbitého,pro svět kvůli němu zakletého…´´
Tak dlouho na kraji jezírka prosila,tak dlouho až se hvězdičky ustrnuli a začali prosit měsíc,aby ji pomohl.Ten se ustrnul,daroval je lepidlo,lep na rozlámané srdce.Ona jej nabrala do svých rukou,poděkovala a šla ke slunci,aby mu ukázala,že stále může svítat.
Však než došla,tak potkala mladého chlapce.,,Co stalo se ti,chlapče rozmilý…´´Otočila se na něj.,,Mé srdce,zlomené nastokrát,pro ni pláče…´´Dívka ani na chvíli nečekala a trochu lepidla mu ulila.
Šla dál a když už se chtěla sama polít,spatřila dívenku plačící…,,Co je ti,ach ty maličká…´´Ona slzičky ji utřela…,,Pro mého milého pláču,on odešel,srdce na tisíce kusů mi rozprostřel…´´ I ji ulila trochu ze své lepidla…ale pro ni už moc nezbývalo…
Jak šla dál,už jen v jedné dlani,trochu toho zázraku nesla…Když už konečně chtěla také ho využít,uslyšela další pláč…To další dívenka na kameni seděla…,,Můj chlapec,na vždy odešel,tu mne nechal,v mém trápení,to pro mé srdce prokletí,jak kámen rozetnuté,roztříštěné…´´I té lepidla ulila,prázdné ruce si do šatů utřela.
nenavidim tuhle kolonku
(Kristy z www.poeziekristy.estranky.cz, 2. 8. 2007 16:02)