Poslední
Bylo kdysi dávno, že už to ani pravda není. Malé údolí, s dračí slují. V té žil přenádherný drak, k jeho zkáze, že na světě byl poslední. Každý den hleděl do slunce, aby mu ukázal nového přítele. Každý večer prosil lunu, aby mu půjčila aspoň jednu hvězdu na hraní.
Když takto strádal roky a staletí, rozhodl se, že si najde k sobě aspoň človíčka. Jak tak letěl nad krajem. Viděl dívku líbeznou, na hraní jak stvořenou. Vypadala jako panenka, v šatech překrásných nazdobená. Tak sletěl níže a uchopil, do své sluje odnesl.
Jenže i když nosil dívce co si vysnila, stále sním nemluvila. Pořád se ho stranila a on ještě více než jindy cítil, že je sám a navíc teď i nenáviděn. Ona krásná princezna, on zlý drak, jako panenku si s ní chtěl hrát a zase nemá nic, nad čím se smát.
Tak když jednoho dne přijel rytíři na koni, pustil mu princeznu k náručí, on už ví jak na ni a jemu odejde aspoň jedno trápení. Pak vyletěl na skálu, odpočinul si a letěl ještě výše, chtěl do nebe, kde jsou jeho bratři a sestry.
Až nakonec vysoko nad zemí, rozhlídl se kolem sebe, spatřil to širo čiré, krásné nebe. Z velkého trápení usnul v mracích a do dnes tam spí, snad ho jeho přátelé probudí.