Zrcadlový dům
14. 7. 2008
V tajemném městě jménem Fantasie stojí dům, který je jako zrcadlo se špínou, takže odráží trošku kalně. Což o to, je zvláštní, kdyby celý stál celý, asi překrásný by byl, ale ono to tak není. Přímo v jeho polovině je totiž zeď, dělí ho napůl, na dvě stejně velké polovičky. Nikoliv stejně hezké. I zahrada je přehrazena velkou zdí. A tak v domě nezná jedna polovina druhou a naopak.
V té pravé polovině, co byla ta hezčí, žila malá rodinka s tatínkem a maminkou a také jednou malou holčičkou, co ještě ani neuměla chodit a mluvit. V levé však starý pán a paní. Jenže zdi byli vysoké, ani jedni o sobě nic nevěděli, vůbec nic. Však jedině dům věděl pravdu.
Jednoho dne se holčička vydala na velký průzkum domu. Moc se každým šmajdem, ale věřila, že to dokáže. Tajně utekla rodičům ze zahrady a už se batolila do schodů. Pomalu se dostala až k dělící stěně, té se bála ze všeho nejvíc. Překonala se a bušila nožičkama a ručičkama do stěny, chtěla moc vědět, co je za ní.
Na druhé straně se ale staří lidé divili. ,,Co je to za zvuk?" ptal se pán. ,,Že klepe má dcerka..." přála si paní. ,,Ale kde, to není. Dům hraje si, něco nám určitě poví." Stará paní kdysi dceru ztratila a už nikdy nenašla. V tu se dům rozmyslel, pomalu rozestavěl cihly před holčičkou a ona tunýlkem prolezla rovnou ke starým lidem. Ti zůstali jen koukat. Holčička je obšmajdala, pomalu došourala zpátky před ně. S nataženým prstem jim říkala: ,,Žum,pa,ku,tuluuuu..." paní ji přerušila. ,,No to víš, že jsi krásná holčička. Ta nejkrásnější." a pán na ni: ,,Jak naše dcerunka."
Jenže to už se rodiče holčičky báli, vydali se hledat holčičku. Dům si toho brzy všiml, rozhodl se, že všechny ty hloupé zdi nechá zbořit. Tak se stalo, že mladí rodiče vešli ke starým. ,,Máte krásnou holčičku, jako naše dcerunka." říkali a oni na to: ,,Jak se k vám dostala? Jste si s ní nějací podobní. Však, co to dům udělal? Kde jsou všechny stěny?"
Holčička se rozesmála, teď už totiž ví, kde má hledat babičku a dědečka, zatím co její rodiče si musí počkat až se ona naučí mluvit.
V té pravé polovině, co byla ta hezčí, žila malá rodinka s tatínkem a maminkou a také jednou malou holčičkou, co ještě ani neuměla chodit a mluvit. V levé však starý pán a paní. Jenže zdi byli vysoké, ani jedni o sobě nic nevěděli, vůbec nic. Však jedině dům věděl pravdu.
Jednoho dne se holčička vydala na velký průzkum domu. Moc se každým šmajdem, ale věřila, že to dokáže. Tajně utekla rodičům ze zahrady a už se batolila do schodů. Pomalu se dostala až k dělící stěně, té se bála ze všeho nejvíc. Překonala se a bušila nožičkama a ručičkama do stěny, chtěla moc vědět, co je za ní.
Na druhé straně se ale staří lidé divili. ,,Co je to za zvuk?" ptal se pán. ,,Že klepe má dcerka..." přála si paní. ,,Ale kde, to není. Dům hraje si, něco nám určitě poví." Stará paní kdysi dceru ztratila a už nikdy nenašla. V tu se dům rozmyslel, pomalu rozestavěl cihly před holčičkou a ona tunýlkem prolezla rovnou ke starým lidem. Ti zůstali jen koukat. Holčička je obšmajdala, pomalu došourala zpátky před ně. S nataženým prstem jim říkala: ,,Žum,pa,ku,tuluuuu..." paní ji přerušila. ,,No to víš, že jsi krásná holčička. Ta nejkrásnější." a pán na ni: ,,Jak naše dcerunka."
Jenže to už se rodiče holčičky báli, vydali se hledat holčičku. Dům si toho brzy všiml, rozhodl se, že všechny ty hloupé zdi nechá zbořit. Tak se stalo, že mladí rodiče vešli ke starým. ,,Máte krásnou holčičku, jako naše dcerunka." říkali a oni na to: ,,Jak se k vám dostala? Jste si s ní nějací podobní. Však, co to dům udělal? Kde jsou všechny stěny?"
Holčička se rozesmála, teď už totiž ví, kde má hledat babičku a dědečka, zatím co její rodiče si musí počkat až se ona naučí mluvit.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář