Confiteor
„Vyznávám se, zabil jsem ji. Jen jednou a naposled cítil jsem její bolest.“ Pohledy poroty klesly. „Proč to udělal?“ ptal se v duši každý sám sebe. „Takový spořádaný člověk.“ Odsouzený, při své závěrečné řeči zneklidnil všechny, kteří mu stále věřili. „Není většího hříchu než sebrat někomu život, jenže kdoví jak to bylo.“ dal se do vyprávění. Nikdo mu už však nevěřil ani slovo, je přece vrah.
„Jednoho dne přišla. Znal jsem ji, tak jako ostatní podlehl jsem jejímu kouzlu. Je to nelidské, ale až moc lehké, ctěná poroto. Tak jako vánek uměla chodit, ale jako smršť nechávala za sebou staré a opotřebované.“ Žena, v rohu síně hlídající děti, se dala do pláče. Ona byla přeci jeho žena, jak to mohl udělat. „I já podlehl. Ze sladkých milovánek se však časem stalo vše hořké. Časem byl jsem ji povinen majetkem, jménem a rodinným štěstím. Slavný soude, já zabil! Tak hrůzný zločin spáchali mé ruce. Jen a jen proto, že už nedokázali více nést.“ Rozplakal se muž. Po chvíli ticha a fňukání vydávil ze sebe další slovo.
„Všem se omlouvám, nebyl jsem a nikdy nebudu hoden lítosti, žádné obhajování. A pokud bylo více podvedených jako já, aspoň stoupnu v jejich očích, beru na sebe vinu.“ Třetina mužů v místnosti odvrátila pohledy do nikam. Snad právě že podvedení tiše přišli politovat muže, jež vyřešil jejich trápení. „Ten hřích je mi tak těžký, že žádám trest nejvyšší.“ Plakal dál. „Chci zemřít, jít do pekel, ale s čistým svědomím.“
Obhájce si domýšlel celý příběh. Mrtvé tělo ležící v lóži posledním. Kolem nic, jen v kamnech žár, spálené a nečitelné listiny. Chtěl by mu tak pomoci, ba právě i on byl podveden. Tělo s třemi dírami, z toho poslední ve spánku ženy. Prodala se a s ní všichni muži, jež ji znali.
„Kolik mužů dostala na kolena a zničila, já zabil jen ji, ale ona tucty pobila.“ Klekl pod lavici a bál se. A i na provazu visíce, bál se, že to špatné z ní s ním neodejde, umírá za ně.
Teda
(Yochigo, 14. 10. 2008 12:23)