...stránka zapov

 Dveře autobusu se pomalu otevřeli, dovnitř vešel podivný mladík, posadil se na první místo před čelní sklo. Chvíli se díval kolem sebe, ale pak vytáhl tlustou knihu a dal se do čtení. Nevnímal ostatní, jen se potichu věnoval svým věcem.

 Za chvíli přišla další zastávka a do dveří vešla starší paní. Bez přemýšlení se vrhla na první místo, které viděla a které ji asi přišlo, jako nejlepší z celého autobusu. Jen co dosedla vedle mladíka a ohlídla se na něj, odsunula se na kraj sedadla. On to nevnímal, měl svou knihu, na podobné lidi byl zvyklý, to ještě netušil co se stane.

 Žena se k němu pomalu přisunula, začala dělat podivné obličeje, krčila nos jako kdyby cítila nějaký silný pach. Jenže mladík a dokonce ani nikdo z celého autobusu nic necítil. Nakonec se zase odsunula zpět na kraj. Když v tu se otevřeli zase dveře a dovnitř se valili další cestující, paní jim překážela, byla moc nasunutá do uličky a tak o ni zakopávali, někdy zazněli i nadávky: ,,Uhni babo….“ nebo: ,,Proč se neposuneš.“ Však slečnu to začalo až moc urážet. Když křikla: ,,Já bych ráda, ale ten muž u okna je na mne moc nechutný, hrozně smrdí.“ Někdo z davu zamumlal. ,,To jsi nejspíš ty…“ mladík to ale stále nevnímal, nebo to aspoň hezky hrál.

Když se tedy žena přisunula po další hloupé poznámce až k němu, začala mu číst přes rameno, tak moc brejlila, až se dostala nad knihu mladíka až on do ní sám neviděl, ten se pousmál, pomalu přesunul tlustou knihu nad nohy ženy, která stále nevědomky koukala do písmen, zaklapl ji a spustil k zemi. ,,Jau…“ zakřičela ta podivná paní, když ji dopadl tlustý svazek na špičky. ,,Pardon, asi jste do mne trochu strčila, omlouvám se…“ řekl mladíka, pomalu sahal po knize. ,,To je dneska teda mládež…“