Luna
Pod hvězdami dívka sedí, na nebe hledí. Na co asi myslí, ke komu promlouvá. ,,Ach luno překrásná, měsíci škaredý, kde je můj milý, kde je zakletý?“ pláče, lituje, však největší trest ji jiný chystá. ,,Má sladká, já tu stále s vámi jsem, nevidíte mne? Copak jsem mlha, neprůhledná a zlomená? Prosím, řekněte, že tu jsem a přestaňte plakat.“ dívka nic nevidí. ,,Prosím tedy luno tebe, matko, vrať ho zpět a nebo mne si vezmi. Žádám tebe měsíci, jež jsi zhasl jeho svíci, zjev mi ho.“
Síly nadlidské, neznají zášť a zatracení, jen smutek a porozumění. I tak se luna rozhodla, hvězdy kolem sebe ovinula, přání její vyslyšela.
,,Tu, tu jsem již, ty mne nevidíš?“ dívka úsměv rozjasnila. ,,Ano, slyším i vidím, má lásko jediná.“ chlapec přivítal ji v obětí. ,,Zlomíme tvé prokletí.“ však tu se značí jeho trápení. ,,Nejde změnit řečené, ale na to na chvíli nemysleme.“ tak radují se pod hvězdami, šťastni, spolu sami.
Blíží se úsvit a chlapec ztrácí úsměv, blíží se den a dívka jas svůj nabírá. ,,Má lásko, za chvíli budu muset jít.“ chmurně říká. ,,Kam bys chodil, kdo nás rozdělí, už nikdy, nikdy tě nepustím.“ On však odmítá. ,,Má lásko, musím odejít, abych se vrátil, smích do žil vám zase nalil.“ bojí se ,,Kam by jste chodil, já vás nepustím, trápení a bolest ve vás zatratím.“
Slunko se z lůna zvedá a měsíc odchází. Hvězdy jdou spát, za obzor, do svých krajin. Dívka chlapce drží a nepouští, ale kde je jeho tělo, slunko ho překrylo, teď jen mlha se rozlila po zemi. ,,Ach, kde jsi můj milý?“ pláče a naříká. Dnem se její osudu nit provlíká až zase luna hledí na její smutná ramena.
,,Neplač má milá, má matka mne znovu zrodila.“ dívka jásá. ,,Tak to je, ta krásná, noc za nocí, nepustím vás v její blízkosti.“ padnou si do náruče, drží se každou noc staletí, věky ve věčném prokletí. Zatraceni, však naplněni.
asiiii
(Nemo, 6. 11. 2007 19:16)