Měsíc II
Měsíc
Dva se loučí,jen na chvíli,přece pro ně čas nic neznamená,zase se brzy uvidí,stačí jen moment v čase a splynou v dalším věčném náručí,ty se jím vryjí do pamětí,do myslí,na pořád jakoby nic jiného ani nebylo.,,Vydržel bych se na tebe dívat věky,jen na to,jak koukáš do nikam a přemýšlíš o tom.´´Řekl on a ona se jen usmála tak pěkně jak to umí. ,,Už musím jít,´´ale nechtělo se mu.,,Ne ne ne ne,ještě ne.´´Přicupitala k němu jeho drahá a dala mu políbení na cestu.,,A teď utíkej.´´Oba se usmáli ,on už letěl temnou nocí pryč,domů,aby se zase jednou mohl k ní vrátit.
Cesta mu ubíhala rychle,byla dlouhá,ale většinou vedla přes místa,kde je spousta lidí.Jen poslední část,ta nejstrašidelnější ho už čekala,bál se,moc. Před ním se tyčil velký les,přes který musel dojít až na místo,kde žije.Doprava nefungovala,cesta byla už nějaký ten den v opravě,rozkopaná,nepoužitelná.Nezbývalo nic jiného než se vydat lesem.Měsíc a jeho krásky hvězdy překryla mraková záclona.Už mu skoro nic nesvítilo na cestu.
V tu se před ním objevilo něco,co znal jen z knih a vyprávění.Velká postava s drápy silnými jako železo,horlivý pohled chtivý masa, zuby znalé chuti člověka.Nevěděl kam jít,jestli uhnout nebo utéct.Nejhorší bylo,že v lese by se rychle ztratil,vyčetl z knih,že by neměl šanci.V tu mu probřesklo myslí:,,Rychle,než vysvitne měsíc.´´Tak se na něj rychle vrhnul.Bestii jen povalil a utíkal dál lesem jako šílený.,,Teď se mi bude hodit to běhání domů.´´Odhazoval keříčky a stromky,jeden mu udělal zásek na tváři.Nemohl se zastavit,slyšel za sebou sípání.
V tom běhu si ani nevšimli,že už dávno nejsou na půdě,kterou znají.V tu se zasekly drápy nestvůry do vystrašeného mladíka.Nenapadlo ho už nic jiného než se zastavit,kleknou,rozpřáhnout ruce a čekat.Ale jaké bylo jeho překvapení,když se tak stalo a on stále žil.Začalo mu cosi zahřívat obličej,ale drápy v zádech ho zase hned ochladili.Otevřelo se před ním světlo,vystoupila z něho překrásná pana,znal ji,určitě ano.
Sklopil zrak k zemi,ale světlo neustávalo,taky tlak v zádech ne.Po chvíli se nestvůra tak zadívala do toho světla,že ho pustila, rozpřáhla se na tu záři,skočila do ní a bylo slyšet jen vytí,kňučení,dlouho nic a rána.Mladíka něco pohladilo po hlavě,zdvihl ji,aby se podíval.Nikde nic nebylo,vysvitl měsíc,teprve pod jeho září spatřil,jak blízko byl od smrti,jen jediný krůček od křoví,za kterým byla velmi hluboká propast,zahleděl se do té hloubky,leželo tam lidské tělo bez známek života.
Na nic nečekal,může jich tu být víc.Zastavil se až doma.Tu noc se mu spalo špatně,ale přece usnul.Ta bílá pana ho jakoby zahřívala,celý sen se kolem něho točila,on ji znal,ano,už si vzpomněl,i když přes světlo tvář neviděl.
Když se zase setkal se svojí milou,políbil ji a řekl:,,Děkuji…´´Ona jen:,,Za co?´´Usmál se.,,Budu ti to někdy vyprávět,jak moc mne chráníš.´´