Moje nebe
Byl pozdní večer,hromy bili do polí a les v zádech se nakláněl jak mu vítr poručil. Všude bylo ticho,ani jeden z lidí v zákopech nepromluvil,jakoby neměli o čem.Všichni se dívali přes pole na druhou stranu.Báli se,že odtamtud přijde pohroma.Ano,to mohla,ale ještě ne v tento čas,tuto dobu.
V jednom s bunkrů leželo pět vojáků.Nic neříkali,chovali se tiše,jak kdyby to byla jejich poslední minutka.
,,Bojíš se?´´Zeptal se mladý voják,který vypadal spíše jak nedospělý,svého přítele,co seděl opřený o roh bunkru a mírně podřimoval.
,,Neboj,co by se nám mohlo stát,vše je v pořádku,jsme tu pevně.´´Odpověděl mu,ale s hlasem nejistým a tak neklidným,že to spíše mladíka vyděsilo.
Starší se chtěl tedy v hlase uklidnit.Začal více přemýšlet a snít,pomalu usínal.,,Proč?´´Vyvstalo mu hlavě ,a zase a zase,až si sám odpovídal.,,Co já vím,já si to nevymyslel.´´jenže hlava pořád říkala své:,,Proč?´´
,,Nech mne být ty nechutná myšlenko,nepotřebuji se ptát,ale jít a nepřemýšlet!´´vkřikl ze snu a cukl sebou,všimli si toho všichni kolem.Starší muž u kulometu se na něj divně podíval a další mladík se začal modlit.Když přestal,kluk u snivého muže se ho zeptal:,,Proč se modlíš?´´
,,Protože přijdu do nebe,věřím v boha,prostě se modlím.´´Zpoza kulometu se ozvalo:,,Co je podle tebe nebe?´´Mladík se jal vysvětlování:,,Místo,kam se dostane každá věřící duše,kde je někdo,kdo tě miluje.Všichni dobří tam mají své místo.´´
Muži ten výklad vyslechli se zaujetím.Poručík,pátý muž z lidí v bunkru vstal a také poslouchal.Bál se z nich asi nejvíce.On nebyl stvořen aby ležel mezi vojáky,on má velte v zázemí.Co si má počít?..,,Já si to nemyslím…´´Řekl mladík,který se ho ptal.,,Nebe je přeci pro každého a bůh nám tady na zemi přeci pomůže.´´Nikdo mu tu myšlenku nebral,každý potřebuje oporu,aspoň v mysli.
,,Já nebe zažil!´´Ozvalo se tiše zpoza kulometu.Utišení posluchači se zadívala na záda desátníka,ležícího a připraveného střílet.,,Jak jste ho zažil,vždyť jste živý!´´Ohnal se silně věřící katolík.,,Nech si to své nebe,ale já už to mé zažil.´´Mladík se podíval s opovržením v očích na desátníka.,,Jak můžete takhle mluvit?´´
Bouře ustala,na obou stranách fronty nastal klid,ticho,tak hrozné a nechutné ticho.
,,,Tenkrát ji bylo 17 jako mne.Pomalu jsme žili spolu,byly to krásné časy.Víte,podle mne je pravá víra založená na lásce a ne na modlách a uctívání.Miloval jsem ji.Byly doby,kdy jsme se na sebe jen zasněně dívali a nedokázali se pustit.Každé slovo,ano,každý cit byl tak krásný,to mi žádné modlení nedá.´´
Poručík,který poslouchaje v rohu se konečně v mysli postavil na nohy,v tu vyhrkl:,,A proč jste s ní nezůstal?´´Chvilka ticha byla přerušena odpovědí:,,Protože válka,ale i přes to mám své nebe v srdci,v čele se svým andílkem.Až se k ní vrátím,ano,já se vrátím,tak už ji nepustím.´´
Tohle si nikdo moc nepřipouštěl,ale všem už došlo,proč desátník nikdy nechodil za děvčaty,nepotřeboval to.Po této krátké rozmluvě všem došla řeč.Lehli si a pomalu usínali.
Ráno bylo zamračené,ale v bunkru se nic nezměnilo.Všichni byli na svých místech.V tu začaly vybuchovat granáty,obrovské a silné rány.Proti linii začal postupovat nepřítel.Z kulometu letěla rána za ranou.
Však co nikdo nechtěl.Silný úder,výbuch v bunkru,ve kterém vše utichlo.Útok se náhle zastavil.
Po další chvilce ticha byl vidět pohyb v hromadě hlíny tam,kde byl dříve bunkru.,,Medik….Lékař…´´znělo,po chvíli se jim také dostalo,začali se zbíhat lidé z okolí na pomoc.Desátník přežil,pomohl raněným mladíkům do sanitky,ale poručíkovi ani staršího vojáka už nezachránil.Společně s lékařem a knězem jim zavřel oči a popřál hodně štěstí.
O pár dní později se dva přátelé,společně zachránění,vrátili do míst,kde se stalo jejich zranění.Měli štěstí, nestalo se jim nic tak vážného.Jen hlavní věc co chtěli,bylo poděkovat za zachránění.Jenže.,,Kde je?´´jim znělo v hlavě,nikde nedokázali desátníka nalézt.Procházeli všechny zákopy a ptali se ostatních,ale vždy jim bylo řečeno,že ho neznají a nebo ho viděli jen chvíli,ale jak se třeba jmenuje,to nevěděli nikdy přesně.Byli překvapeni,když jim řekli,kdo to je a co pro ně udělal.
Jednoho dne se takto bavili s jedním poručíkem u velitelského stanu.Když vyslovili jméno svého zachránce,ve vnitř utichl jeden z francouzů vysvětlující terén kolem obležené vesnice.
,,Co jste to povídali?´´Otočil se na ně.,,Vy ho znáte?´´Po chvíli nedůvěřivého ticha,kdy si francouzský voják myslel,že vidí dva blázny,jim přesně řekl kam mají jet a kde ho naleznou.
,,Prý na konci pěšiny,naproti pumpě povídal.´´řekl prvý druhému…,,ale tady je jen spadané listí,nic víc.´´Tichý vánek se zvedl a prohnal se přes kříže hřbitova,odnesl pár vrchních lístků na hromadě.Pod nimi se zjevil roh náhrobního kamene.Jeden z mužů odhalil zbytek.,,Přečti si to!´´Oba se zadívali se zaujetím na desku.To jméno,ano,to jméno znali moc dobře a ty slova,ty také.
´´Jen láska je má víra…pěstuj ji,až zahyne ona,už nic jiného nebude…´´
S pietou poklekli před hrobem,prý zemřel v roce 1917,ale oni věděli něco jiného,že jeho myšlenka,jeho duch v nich zůstane,i když je rok 1942,tady,na zemi bude napořád.