Obličej
Začala se pomalu probouzet. Nějak si nedokázala uvědomit, jak se dostala na takové místo. Všude kolem byla tma a ona jen cítila, že leží na něčem měkkém. Snad postel, pokud to může posoudit. Hlava se jí točila, neviděla vše, nejspíš postel s nebesy a nebo něco jiného? Pokusila se pohnout. Ale něco jí v tom zabránilo. To nebyla tak měkká peřina, jak si zpočátku myslela. Vedle ní z jedné strany ležela nějaká osoba.
Začala se
pomalu rozhlížet, mlha
Vedle dívky opravdu ležela další osoba. Trochu se nadzvedla, aby na ni lépe viděla a zjistila, že je to dívka. A to velice krásná dívka. Tmavě rudé vlasy vlnící se po polštáři, lehce pootevřené plné rty, vystouplé lícní kosti. Sjela pohledem níž a s hrůzou si uvědomila, že dívka na sobě nic nemá. Pokrčila hlavu, vlasy ji sjely z ramen přes hrudník.
,,Spí…" řekl někdo kus před postelí. Rychle se tam otočila. ,,Zvláštní, vždyť tam předtím nic nebylo." zamyslela se. ,,Proč ty ne?" zeptal se jí. Hleděla trochu s neuvěřením, ale nakonec poznala, že je tam mladý muž vyšší postavy, vlasy měl svázané do culíku, ale přesto mu pár pramínku padalo do obličeje. Jasný silný pohled se zaujetím zkoumal vše, co dělala. Oči tmavé, ústa výrazná - možná právě pro rty, které byly rudé více než kdy viděla. Měl na sobě rozepnutou košili a kalhoty. To bylo vše, čeho si dokázala více všimnout. Položila se zase do postele. Netušila proč, ale motala se jí hlava.
Začal k ní pomalu přistupovat. Nevěděla, co chce dělat, ještě netušila, co je zač a tak se jen stočila do klubíčka a se strachem v očích na něj hleděla. "Bojíš se? Ale jdi, nemáš čeho, za chvíli už ani nebudeš vědět, co se stalo." záhadně se usměje. Prohnali se ji hlavou myšlenky na nejhorší. Udělal další krok k ní a ona se posunula na posteli, ale dotkla se té druhé dívky. Úplně na ni zapomněla. Ale přestože se jí dotkla ne zrovna něžně, nevzbudila se. "Co jí je? Proč se neprobouzí? Co jí udělal?" byla první věc, co ji napadla. Zatřásla s ní, ale dívka jakoby to ani necítila. "Ta už se neprobudí."
Dívka se odtáhla od mrtvoly. Jenže mladík se k ní blížil, udělal pár kroků a prohlížel si ztuhlý obličej. "Je tak krásná. Pamatuji si, jak asi vyrůstala." hladil bezvládné tělo po vlasech. "Tak úžasná, ale přesto." upustí pramínek vlasů. ,,Je prostě mrtvá…" zvedl pohled na vyděšenou sedící v rohu postele. "Jestli chceš, můžeš klidně odejít… " Ona neváhá ani vteřinu, okamžitě se zvedne a rozběhne se ke dveřím. Nestačí však udělat ani dva kroky, když jí chytne za ruku. "Ta falešná naděje, mě vždycky tak pobaví." nepřirozeně se zasměje a přitiskne si ji na hrudník. V očích mu hrají temné plamínky.
Než se stačí nadechnout a začít křičet, přisaje se k jejím rtům. "Tak sladké." Snaží se mu všemožně vysmeknout, ale drží ji pevně. "Nikam mi neutečeš, krásko. Dnešek budeš jenom má." s těmito slovy jí prudce rozepne halenku. Pokusí se ho kousnout, ale on se hbitě
otočí a po něčem sáhne na stolek. "Tak na nás." řekne a než si dívka uvědomí, co to ten přízrak drží v ruce, do úst jí vnikne nějaká tekutina. "Nesmím to spolknout." uvědomí si, ale pozdě. Tekutina nahořklé chuti jí stéká do krku. Leknutím zbledne. A toho on využije k tomu, aby jí dostal na zem.
Spadnou na měkký koberec. Hladově se na ni vrhne. Začne ji líbat. Nejdříve na ústa, pak se ale pomalu přesune na její jemný krček. To mu ale také nestačí. Jeho jazýček zabloudí až k ňadrům zahaleným rudou podprsenkou. "Jak důmyslné. Rozepínání vepředu, to se hodí." usměje se pro sebe a jedním pohybem jí podprsenku rozepne. Dál už se věnuje těm ztvrdlým růžovým hrbolkům a poslouchá její zrychlený dech. Ona cítí, že už nevstane. Něco ji drží a nepustí, pomalu zavře oči, to zlo ji proudí plnými doušky. Snad už ani pořádně nevnímá, že to, co se jí děje, je špatné.
On si mezitím začne pohrávat se šňůrkou u jejích kalhot. Najednou škubne a šňůrka se přetrhne. Konečně má volný přístup k celému tělu omámené dívky. Kalhoty jí s menšími obtížemi sundá, stejně tak halenku. Dívka už se ani nevzpouzí, nedokáže to. „Prosím vás, pane, co to děláte?“ Naléhavě se ptá, nic jiného už nesvede, má ji ve své moci. Pomalu jede po jejím těle zpět k hlavě, pohlédne ji do očí a s klidem ji odpoví: „Nebudeš potřebovat strach, ani se děsit, ten děs budeš ty, do poslední chvíle svého snění, v mém náručí.“ Políbí ji a v tom do ní vdechne tu špatnost. Ona cítí jak se mění, pálí ji mysl, vše se otáčí. Co ji dříve děsilo, to ji teď žene k němu. Má ji celou, teď už ji jen stačí přijmout.
Ona se pomalu posadí, dříve zavřené oči se otevřou, chybí jim barva, jsou podlité krví. ,,Teď jste má paní, já váš pán. Ve vašem snění, nesu vám poslední hřích. Mé prokletí, poslední smích.“ Klouže po jejím těle dlaní, hladí klín. Ona zapře se do ramen, aby líbala ho na krku. Pak dívka povalí nestvůru děsivou, hladí ho a sjíždí níž ústy jeho krajinou. ,,Ano, má paní, jen tak d..“ nestačí doříci když si začne dívka hrát v jeho slabinách. Po chvíli ji vezme za ruku a přitáhne zpět, dívá se jí do očí, jež už nikdy nespatří svět. Spojeni zraky, na to nemyslí, přes to ona do klína přijímá jeho celého. Tančí spolu tanec plný hříchu. Dívka ztrácí vše čisté, dává to jemu v rychlém dechu, nářečích bolesti plných krás.
Najednou vše pohasne. Svíčky v pokoji potemní, na stěnách se zmítá bolest poslední. Dívka vysátá dala ctnost, pokoru i naději nestvůře půlnoční… S něhou položí její tělo na zem. ,,Má paní, asi právě dnes, nechtěl jsem…“
Pomalu přistoupil k oknu, rozhrnul záclonu, prach z ní se spustil k zemi. Hleděl do daleka, svět před ním pomalu zalévalo světlo vycházejícího slunce. Když už se blížilo k němu, rychle ustoupil od okna a závěs se zase zatáhl. Nechápal proč to musí dělat, ale tyhle činy byly jeho jako zabíjení, živil se bolestí a právě dnes poprvé zapochyboval o správnosti svého života.
Jeden sen, jedna
chvíle,
mohl jsem a přes
to nechtěl.
Z hladu oněměl,
abych zapomněl,
přesto pil až
dokonce.
Kdybych ji tak
neunes,
kvetla by na věky.
Teď zbyl mi z ní
obličej,
v mlze na
nebesích.
Komentáře
Přehled komentářů
nejhezčí sou právě ty tvoje části.. takový krásně umělecký.. =0*
to teda ani náhodou!!!
(Yochigo, 15. 11. 2007 16:53)