Pan Smrt
,,Copak je miláčku?“ mladá dívenka se oklepala z chladivého pocitu a povídá: ,,Ne ne, jen takový chlad, něco na zádech.“ mladík se podíval přes její ní, ale nic neviděl. Jen u stolu naproti na něj padl pohled od jistého muže, sedícího ve stínu rozbité zářivky restaurace a popíjejícího černý čaj. Jenže mladík si ho nevšímal, dál objímal dívku ve svém náručí, jež mu seděla klidně, něžně na klíně.
Po chvíli se ti dva rozhodli odejít. ,,Pojď, má sladká.“ Kývl mladík a zvedli se z místa, když odešli až ke dveřím, pohlédl zase zpět na místo, kde seděl ten muž, ale už tam nebyl, jen hrníček čaje byl stále na stole, dokonce ani nezel prázdnotou, protože teplá voda stále stoupala do výše pomocí páry. Mladík kývl pochybovačně hlavou a vyšel ven za svou milou.
Pomalu šli pryč, procházeli se. Po chvíli došli k řece a dívali se na odrazy hvězd ve vodní hladině. Oba mlčeli, jen jede pro druhého mluvil, ale ne slovy, srdci. Měsíc na ně svítil a měl radost, že se smí koukat na něco tak hezkého. Po chvíli se dívka více přitulila k mladíkovi, políbili se. ,,Miluji tě…“ řekla a objala ho, on řekl: ,,Já vás také miluji…“ a dál zůstali v dlouhém obětí.
Stáli tam chvíli a oblohu překryli slabé mráčky, pomalu se plížili po nočním nebi, tajili to, co bylo dříve jasně vidět. ,,Miláčku, zvedá se mlha, podívej.“ dívenka zvedla hlavu a doopravdy, nad řekou vstával malý opar, který rostl. Mladík se více zahleděl na druhý břeh, měl pocit, že tam něco je, někdo stojí. Teď se opar pohnul směrem po toku řeky a on přesně viděl, kdo tam je, ten muž. ,,Hm…“ zabručel. ,,Copak je?“ zeptala se ho jeho dívka. ,,Nic nic, jen se mi něco zdálo.“ Po chvíli, kdy tam stáli dál, ta postava zmizela pod mlhou, jež se zvedla z řeky výše.
,,Je pozdě má sladká, doprovodím vás domů.“ šli pryč od řeky. Domů to měli blízko a tak po chvíli chůze stáli před dveřmi domu dívky, jenže u nich stál zase ten muž, když vcházeli dovnitř, mladík ho pozdravil: ,,Dobrý večer“ řekl, ale muž nic neodpověděl, dívka se podivila, vešla dovnitř a řekla: ,,Spíše krásná noc můj milý.“
Mladík to trochu nepochopil, když zašli ke dveřím jejího bytu, zeptal se ji: ,,Také si viděla dnes toho pána?“ dívka nevěděla, o kom mluví: ,,Nevím, jakého?“ v tu bylo na chvíli ticho: ,,Zdravil jsem ho u dveří.“ dívka se trochu zamračila: ,,Nikdo tam nebyl.“ pak se zase usmála a dala mu políbení. ,,Něco se ti zdálo…“ Nastalo dlouhé, předlouhé loučili, nemohli se od sebe odtrhnout.
Mladík po notné době vyšel z domu. Nechtělo se mu odcházet, ale musel. Jaké bylo jeho překvapení, když tam muž stál zas. Teď už mladík nezdravil, ale šel svou cestou pryč. Jenže za zády se mu ozval temný plný hlas: ,,Jaké to je?“ chlapec se zastavil. ,,Co?“ otočil se, tajemný muž na něj hleděl: ,,Jaké je někoho milovat?“ řekl aniž by pohnul rty. To mladíka vyděsilo, ze strachu se zhroutil k zemi. ,,Prosím, neulehčuj mi práci, neboj se. Pověs mi to.“ Jenže chlapec se bál jak nejvíc to šlo.
V tu na nebi vysvitl měsíc a odhalil mu podívanou do obličeje muže. Měl starý, šedivý a vrásčitý obličej, ale zašité rty. ,,Prosím, počkej chvíli a řekni mi to.“ mladík z leknutí skoro nedýchal a pak ze sebe vyrazil: ,,Je to krásné a úžasné, bojíte se, trápíte se pro ni, když ji nemáte a když jste spolu, v každé chvíli se modlíte, aby ty okamžiky neskončily.“ ještě naposledy se nadechl a pravil: ,,Milovat je nejkrásnější co může člověk udělat.“ Zavřel oči a z úleku ležel dál na zemi, umíral.
Starý muž přemýšlel: ,,Přišel jsem vzít život, ale tím vezmu další, jež tu ještě ani nejsou. Co je milovat, to bych chtěl poznat. Ne z mrtvých, jež tu přede mnou leží. To jsem nechtěl.“ a odešel kamsi pryč s mlhou jež se táhla od někud nikam.
Na druhý den se mladík probudil. Rychle se nadechl čerstvého vzduchu… ,,Kde to jsem?“ vyjekl a rychle se narovnal ze země, pak utíkal zpět ke své lásce. Zaťukal na dveře a ty se otevřeli, jak ji uviděl padl ji kolem krku. Dívka nechápala, ale taky ho sevřela: ,,Co se stalo?“ zeptala se. ,,Nic tak zlého, jen jsem ti chtěl ještě říci, že tě moc miluji.“
jůůůůůů
(Věrka z www.poeziekristy.estranky.cz, 7. 10. 2007 13:44)