Princezna temna
Byl krásný letní den,všechno bylo tak krásné a milé.Slunce svítilo jak jen to šlo a mi vůbec nemysleli na nic špatného.Koně se procházeli po pastvině,čas od času odfrkli a mi neměli nic jiného na práci,než je pozorovat.Bylo to tak uspávající a uklidňující.Nikdy jsem nezažil tak klidný den.Děti se smály a hrály si se zvířaty.Honily poníky a braly je za ocas.Ty si jen ofrkli a kousali je do rukou.Takový klid..Má láska mi ležela upnutá kolem pasu a já už nevěděl, jak víc být šťastnější.
Začalo se ztmívat,koně začali být neklidní,pobíhali po ohradě a chtěli domů,ani jsem nestihl otevřít bránu a už se valili do stájí.Utíkali jak kdyby je něco hnalo.Na konec ohrady jsem sice neviděl,ale nic tam nebylo,žádný pohyb,nic.Myslel jsem si,že se nic neděje a tak jsem šel do statku.Zavřít vrata,uložit zvířata a sednout si konečně k zasloužené večeři.Však ze stájí byl pořád slyšet hluk,koně se nechtěli uklidnit.Psi začali štěkat na vrata.Nikdo nechápal,co se děje...
Tak dlouho jsme je uklidňovali,až jsme je museli všechny zavřít,když už i to bylo hotovo,všichni si ulevili.Najednou se ozvala ohlušující rána.Do vrat něco uhodilo,muselo to být velké a uhodit přímo do jejich středu a to neni moc nízko...Všichni se vylekali. Přicházeli další a další rány..
,,Petříku,utíkej říct maminkám,ať se zavřou a zůstaň tam s nima.Ano tati.Tati,já se bojim!Ano Petříku,neboj se,to nic neni,jen nějaký kůň se vrací domů a bouchá nám do vrat.´´ Když Petřík odešel tak byli vrata už skoro vyvrácená.,,Tak a teď mi chlapy,nastrojte koně,připravte meče.Všichni do sedel.Připravit štíty a luky.Něco nám tu snad ještě zbylo.Nebyli jsme rytíři jen tak nadarmo.Máte na to chvíli,ale neodbýjte to.Do toho... ´´Statkem se ozval rozjásaný řev,že zas pozvednem zbraně a začali jsme se oblékat.
Můj kůň mi věřil a nechal si obléci mé lehké sedlo,nasadit toulec a pokorně se začal připravovat na to ,co se může stát.Vytáhl jsem svůj starý meč,byl pořád tak lehký a silný jak byl tenkrát,nerezavěl.Pořád a pořád tak ostrý.Zlatem vyleptán svatý Jiří a kříž na záštitě,to bylo znamení našeho řádu.Našel jsem i svůj starý luk.Tetiva šla jako vždy špatně napnout i šípy byli stejné a stejně ostré.Byl jsem připraven.
,,Ať je to cokoliv,není to překážkou,ať je to cokoliv,ani smrt to nepřekoná,ať je to cokoliv,nás nezničí oheň,voda ani smrt´´ Jen co jsem to dořek a všichni jsme zařvali na výraz pochopení tak se vrata prolomili.Však jaké užasnutí,když za nima nic nebylo.Nic, jen tma.Vyjeli jsme tedy ven jak tenkrát a podívali se po krajině.V dáli hořel les a plamen se blížil.Teď už jsme měli co dělat,aby nás koně poslouchali.Oheň se pořád a pořád blížil,nepohasínal a ani se nezvědčoval.Jako by šel krajinou.Nepálil vše,ale co bylo nejhorší,šel k nám...
,,A co
teď.Budem tu jen tak stát?
Co chceš jako dělat.Čekat.Co bys dělal.Hasit nemůžem
a do vnitř taky,tak prostě čekat.
No dobře,budu ti věřit,co mi zbývá.´´
Oheň byl pořád blíž a blíž,v tom najednou vyšel z lesa.Začal se zmenšovat pořád a pořád a najednou ze zbytku ohně vztala postava.Vypadala jak jeden velký kus žhavého uhlí.Roztáhla ruce z kterých se valil plamen a začala se pomalu měnit.Zmenšovala se a formovala z plamene na postavu.Byla to žena.Vlasy černé a po těle brnění,však ne mužské,ženské a silné bylo.Už vypadala jako člověk.Šla k nám.Nikdo nevěděl co dělat.
V tom se koně splašili.Všechny nás shodili a utíkali domů.Nevěděl jsem proč,ale asi se báli.Přišla mezi nás,udělali jsme kolečko a ani nevěděli, co říct.
,,Co jsi?Kdo jsi?´´
,,Já jsem temnota
a stín vašich duší,jsem to co vás každou noc trápí a ničí,stíny vašich temných
myšlenek.Jsem svědomí těch,které jste zabili.Vaše první životy.Deset stínů
v každém z vás jeden,to jsem já a já vám je budu nadosmrti
připomínat.´´
,,Odejdi.Nechcem tě...´´Ona zařvala tak,že ze stromů začalo padat
listí.,,Mne se nezbavíte,temnoty se nezbavíte,přicházím s ní a se mnou
všechno špatné.´´
Nikdo z nás to už dlouho nechtěl poslouchat,naše životy byli temné,ale věřili jsme,že je můžem změnit,odešli z bojů a začali budovat památku na naše životy.To byl náš nový cíl.Připravili k boji.Nee s ní,ale s naší myslí.Tasili jsme meče a vytáhli šípy.Jeden za druhým padali do temnoty a stráceli se ve tmě její duše.Když došli šípy a ona se jen smála,tak s meči utíkali vstříc jejím plamenům.Bojovali jsme a nedokázali zvítězit.Ona nás nezabíjela,jen nás postupně vyčerpávala.Nakonec padli k zemi všichni z nás.
,,Ha,tohle jsou slavní rytíři,tohle jsou teď.Tak takhle bojujete vy ,vy slavní zabijáci.Dávali mi obživu.Brát si duše těch které jste zabili,to bylo moc krásné.´´Vyčerpaní a pokoření však kapka naděje je vždycky.Vstal jsem a poklekl a začal předříkávat všem co mají dělat. ,,Poklekněte se mnou vstříc smrti a pomodleme se za její spasení.Pomodleme se bohu,jež nám ukazuje,kam patříme.Ukažme všem,že náš život je jen jeden a za ten pokoříme všechna utrpení,křivdy a bolest.´´ Tak jsme klekli a začali se modlit,ne k bohu ale ke všemu dobrému co můžem udělat,ne k víře,ale k našemu poslání. ,,Nee,to ne,to nesmíte.Vy jste služebníci samotného pekla.´´I naštvala se rozehnala se na mou hlavu.Její úder se zastavil před mým zrakem,nedokázal projít upřímností a krásou poslaní.
Modlili jsme se dál a dál až přestávala mít naději.Kolem nás se začal tvořit kruh,uzavíral ji a nedokazala odejít,promluvit,cokoliv.Nedovolil ji odejít a stále jsme věřili a modlili se.V tom najednou vysvitlo z lesů slunko.Bylo velké a krásné.
,,Neee,to je moje smrt,pusťe mne,ďábla neudržíte.Propustě mne.Neee...aaaa´´
Za velkého sténání a utrpení koukali jsme jak umírá temnota v našich duších a odchází na věčnost princezna samého pekla.Chytla plamenem,ten nebyl tmavý,ale světlý a celou ji požíral.Na zem dopadly jen ohořelé kusy co se pomalu rozkládaly.My se ještě chvíli modlily a pak upadli k zemi vyčerpáním,tak končí smrt a osud rytíře.
,,Nee,nech to ho,nelízej mne.Co to děláš ty jeden hloupej koni,to se lísáš,když už je po všem.´´Každý se probudil jinde,v náručí své lásky,pod svým drahým koněm,ale každý jinak,každý s novým osudem a láskou v srdci.Tak se zrodilo deset mužů,deset rytířů,co už nikdy nezabijí,deset vymýtačů tmy ....