Princezna
Šli lesem,dlouhým a temným tak, že neviděli ani nebe nad sebou.Báli se,neb v
lesích mohla čekat jejich zkáza a smrt.Ne každý byl se smrtí smířen, tak proto
ten strach.Šli a šli dlouhé míle temným lesem a strach je hnal dál hvozdy.Bolest
v srdcích z toho co mohlo přijít,smrt a zkáza jejich osudů.
Již
byli u okraje,z dáli na ně svítalo světlo však ještě nebyl konec.Radostně se
rozeběhli ke konci lesa,však to byl jen začátek.Pak najednou,jako by zničeho nic
vyletělo ze země stvoření jakési a strhlo první dva v řadě k zemi a začalo
trhat jejich těla.Vyskočili další a bitva o holí život každého z nich
začala,padali jeden po druhém a stvůr pořád přibývalo.Padli i jeho blízcí
přátelé jemu k nohám a pod stvůrami žádali o milost,ne nestvůry ,ale
boha.Slyšely skřeky a zvuky jak se nestvůry plní masem jejich blízkých a to vše
je hnalo k zuřivé obraně.
Však
zbylo jich jen pět,když uviděli světlo v hvozdu.Blížilo se.Rychleji a rychleji
letělo mezi stromy a z dáli byl slyšet dusot kopyt koně,jel rychle a
nezastavoval se.Nestvůry začaly kričet a řvát,začaly utíkat,braly vše.Mrtvé i
položivé,nemohli po sobě nechat přece žádné jídlo.Hrozné kvílení začalo být
přehlušováno světlem a melodii připomínající vánek větru.
Světlo
dorazilo a ze světla vyjel bílý kůň s dlouhovlasým jezdcem,ten tasil meč a
začal zabíjet jednu nestvůru po druhé,jednu za druhou sekal a bodal dokud žádná
nezbyla.Buď utekly nebo ležely v černé krvy na zemi.Žádné slitování s
temnotou,žádné ikdyby bylo sebemalé nesmí zadržet ruku světlu.Však i jezdec byl
slabě raněn,to už jsem však neviděl tak přesně.Krev mi zalila výčka....
Snil
jsem,tak moc jsem byl ve snu,že ani čas,ani ten nade mnou neměl nadvládu.Vše
bylo jeden moment a vesmír začal omývat mé tělo.V tom snu ke mne přistoupil
mocný plamen a z něho vyšla ona.Dala mi ruku na čelo a řekla:,,Ty jež jsi živ a
světlu oddán povstaň a mluv se mnou,však ty temnoto v srdci zkrytá pomiň a
opusť ho jak jen můžeš.Já ti to přikazuju.Já princezna světla,soumrak všech
stínů,zkáza plamene temna.´´ Ty slova mne srazili na kolena a já začal
vidět světlo ve všem co mnou prostupovalo.Stín?Nebyl stín v prázdnotě. I
promluvila na mne:,,Ty se vrať tam,kde tvé místo je.Na svět světlý a tak ho
udržuj.´´Postava její odcházela a já se začal probouzet ze snu.
Vstal
jsem a viděl jsem jezdce.Byl v bílem plášti a na nás zbylé křikl:,,Tu jsou vaše
koně a následujte te mne do mého králoství´´Jeli jsme chvíli z lesa a pak nás
najednu obklopilo světlo a v něm město na břehu obrovského jezera.Nedokázali
jsme ani dýchat před krásou a velikostí toho města.Přijeli jsme až na vršek
skály, kde stál hrad a tam sídlil také vládce.Jezdec nám pokynuj a mi
sesedli.Požádal jsem ho,aby sundal svou kápy představil se nám.,,Vděčíme ti za
své životy a ty nám ani neukážeš svou tvář?´´
,,Vaše životy jsem musel zachránit,musím chránit,musím
bránit,musím věřit.To jest má povinost a mou tvář by jste museli
zapomenout,pokud budu chtít i dál bránit svou víru.Mé srdce.´´S těmito
slovy odešel pohodil na zem jen malý,bílý kus látky.
Vzal
jsem ho do rukou a přivoněl.Voněl jak měsíční svit,vítr v poli obilí.Jak
když letí slunce nad krajinou.Schoval jsme ho.
Na
hradě nás přivítali.Král nevěřil naší historce a smál se až mu z jeho velkých
úst padalo to, co zrovna pil.Padalo na velký břih, co zrovna
nasytil.,,Ha,jezdec,css,jediný bílý kuň je mé dcery a ta už je osm let
mrtvá,jen ten kuň nestárne,kdo ho má živit.Nikoho k sobě nepustí a nasedlat se
také nenechá.Jen tu překáží.Jen pořád a pořád nestárne.´´´Pak nás ubytoval v
komnatě u hradní věže s výhledem na jezero.Šli jsme spát.Usínajíc bez ran a
šrámů na těle.Všechny se samy velmy rychle hojily a hřály nás.Však i to
teplo pomalu odcházelo...
Znova
jsem byl ve snu.Šel krajinou a ke mne se blížilo zase to světlo a zase ten
jezdec.Když byl u mne.Křikl:,,Tys chtěl vidět mou tvář?Tys chtěl vidět tvář
světla?´´Odpověděl jsem:,,Ano chci vidět pro co a v čem žiju.Ukaž tvář mé
sobeckosti,jen na chvíli,víc nechci než ji spatřit.´´Sesedl z koně šel ke
mne,za jeho kroky se dělal vír jak když se dotkne hladiny vody.Došel ke mne a
já poklekl před žáří toho svitu.Sklonil jsem hlavu.
Však
jezdec sundal kápy,schodil plášť a podívala se na mne svýma modrýma
očima.Značilo se v nich nebe a mír ve všem lidstvu.Nešlo se podívat dál,však v
nich bylo jen světlo,ani kapka tmy.Dotkla se mne jemnou rukou bez bílé rukavice
a já věděl,že smím vstát a být narovnán ,čelem k samému světlu.Pověděla:,,To
jsem já,spása a mír všeho lidstvý na zemi.Vidíš jen světlo,protože já jsem jen
světlo,nic jiného.´´Znova jsem měl chuť si sednout a klečet před takovou
nádherou.
Bílé
vlasy ji halily tvář a pár copánků spletených dohromady se ji svíjeli až k
samotnému pasu.Čistá a bílá,jen vlasy halili ji před mým zrakem a šat bílý jež
nemá slov,jen ony ji chránili před mým pohledem. Obličej,před kterým roztajou
všechny ledy a rozestoupí se každá mlha.Ústa co nedokáže popsat nikdo na světě
a to je vše,co jsem mohl spatřit.Řekla:,,Tys moje chyba,tys moje prokletí.Má
láska.´´Nechápal jsem,však měl dost času pochopit.
Přiložila
její ruku na mou a já viděl celý svět a všechny jeho myšlenky,všechny
pravdy,vše krásné,ale i špatné a bolestivé.Nakonec jsem měl možnost spatřit
její city a ona zase ty mé.Takový klid,jas a třpit jež se nedá popsat se mi
vlil do žil.Všechnu tu krásu a vše jsem najednou viděl jak v mé mysli.Pochopil
...
Ona
mne však pustila,beze slov nasedla na koně bílého jak sníh a odjela v dál
krajinou.Já se začal probouzet.
Druhý
den ráno jsem vstal a šel se podívat na koně,který má být jako jediný bílý na
tomto panství.,,Nechoďte tam pane,pokope vás,už hodně bylo tak statečných jako
vy,ale málo který se vrátil s rovnými kostmy´´I šel jsem dál a on stál a klidně
se nechal pohladit.Položil mi hlavu na rameno a nechal se hýčkat.Znal mne a já
znal jeho.Byl to on,nosil jezdce,nosil princeznu.Byl všude kolem cítit klid a
on věděl, že se mnou přišla i ona.Stála u vrat a na oba se koukala.S úsměvem a
lítostí v tváři.Viděl jsme ji celou,však jakoby prosvítala.Pokynul jsem ji
tiše,aby šla blíž.,,Pane,co to děláte,na koho máváte?nikdo tu neni´´ Kůň se
ohnal a kopnul podkoního skoro do hlavy.S hrůzou prchal.,,Pane,buďte si tu jak
dlouho chcete.Já musím jíííít´´.Tak odešel podkoní...
Ona
se pomalým krokem začala blížit a jako by ani nešla po zemi,jen letěla
vzduchem.Pohladila mne po vlasech jemným dotykem ruky a s něhou.Pak přišla ke
koni a pohladila i jeho.Vzala mne za ruku.Beze slova,vše jsem chápal až ,moc
dobře.Pohlédla mi do očí a já viděl její strašný osud.
Byla
dcerou zdejšího krále.Však on chtěl syna.Zkrz pití a peníze se začala ztrácet
jeho duše a s ní jeho soudnost.Začal ji nenávidět.Ona plakala každou noc,co
žila.Cítila trápení její i jejich podnaných.Jednou,když její otec zas usedl k
pití a už měl více upito.Vzal nůž.,,Tys mi nedala syna,jen strádání mému králoství
jsi přinesla,tvůj osud nebude naplněn.´´Jak řekl,tak na matce princezny
vykonal.Bodal a bodal až se podlaha zaplnila krví jeho ženy.Bodal a bodal až se
bílé stěny začali smáčet temnotou.Ona vše viděla,nemusela vidět,vše
cítila,každou ránu,každé bodnutí.Vše cítila jako by bodal ji samotnou.
V
tom mne pustila a přestala se zhlížet v mých očích.Odcházela,chtěl jsem za ni
jít,ale nešlo to.
Po
chvíli se přihnali mý věrní.,,Slyšeli jsme,že ten kůň tě málem zabil,museli
jsme to vidět.´´
,,Ale nehloupněte,má mne rád.
,,Koukám jak se začíná naštvávat.´´
Kůň sundal hlavu z mého ramene a postrčil mne abych šel.I odešel jsem se svými
přáteli.Slyšel jsem ještě krásnou melodii když opouštěl to místo vedle
koně a pak se vytratila.Všichni jsme byli pozváni ke králi,začala
hostina.Pití a jídla kam oko dohlédne.Já však neměl hlad,nakrmila mne její
krása,nemohl jsem jíst když má mysl vzpoměla na zkutky královi.,,Proč ty z mé
tabule nejíš a mé víno nepiješ,jsi mým hostem.´´
,,Hostem koho?Vraha?
,,Kdo je vrah?Já?Kdes jsi to slyšel?Mluv?´´
,,Nebudu mluvit vrahu matek svých dětí.´´
Král
nečekal,povolal stráže a ty mne odvekli do celi.Nebylo tam žádné okno,jen
tma.Lehl jsem si na zem a začal se v mysli modlit ve spásu.
V
tom zase přišlo světlo a s ním ona.Vzala mne za ruku a žekla:,,Neboj se´´.Já se
nebál,vyvedla mne z temnoty zkrz stěny na světlo.Prošli jsme stěnou a já viděl
zase svět venku. I řekla mi:,,Teď jsi svobodný a je jen na tobě jak pomstíš své
činy a činy ostatních,však jestli pochopíš,tak budu i já svobodná.´´Znova mi
pohlédla to tváře a do očí a já zas viděl kus jejího příběhu.
Viděl
jsem jak se zamyká ve svém pokoji a stále se modlí za vysvobození,otec i s
milicí na dveře ji buší a ona se stále modlí ke světlu své duše.Milice již ničí
poslední prkna na dveřích.Ona se stále modlí za spásu.A ta přichází.Bolest její
odplouvá a ona sama se mění ve světlo a milice již vstupuje s králem do
komnaty.Však vidí jen záři a ta jim dovolila nahlédnout do temnot svých duší.I
padli na kolena.,,Prosím,odpusť nám naše hříchy ,my nevěděli.´´
,,Nevěděli nebo neviděli?Nechtěli jste vidět.Však i na vás
je jakou cestu zvolíte,teď klečíte,ale až vstanete,budete to na vás,jako cestou
pujdete´´I vstali a každý z nich se dal na cestu světla a jal se ho šířit.Odložili
zbraně a stali se povznesenými.Však král ne,stal se temným víc a víc.Rozehnal
se na světlo princezny a ta odešla z jeho očí.
Dobře
jsem přemýšlel,celý den,dva a více.Nakonec na to přišel.Šel jsem,ne ve jménu
světla,ale tmy.Královští vojáci si mne všimli,sekali do mne a bodali,ale meče
mnou procházeli a díký nebyli ostré.Šel jsem a zabil krále jak on to udělal
mnohým.Padl jsem na kolena a vzkřikl:,,Jen světlo,nic víc než světlo mne může
očistit,odpustit.´´Vzal pak nůž a bodl ho do svého srdce.
Komentáře
Přehled komentářů
Nu, nějak jsem se sem dlouho nekoukla. A hned taková milá odpověď.
Nevím, jestli je možné mít přečteno "víc než je zdravé". A nevím, jak bys definovala "obyčejného" čtenáře. Já vím, že talent je důležitý. Patří k němu ale i spousta "řemeslné" práce. To znamená psát, psát a psát. A řešit stylistické chyby (opakování slov, češtinské nesmysly atd viz níže).
V psaní není první a druhá liga. Nejsou to dřevěné a železné bitvy. Psát krásně, dobře, skvěle nebo čtivě neznamená napsat bestseler (to stejně většinou jsou dost sh*ty). Čeština je jen jedna. A příběh má lidem něco ukázat (nemusí to být ponaučení, stačí je na chvíli přivést jinam) Příběh je také oslavou jazyka. Tady musí slova nahradit věci...
A že kritizuji? Podle mě je nejhorší, když se lidé nevyjádří. Protože, kdyby se mi to nelíbilo. Kdybych si myslela, že v tom nic není, nepsala bych o tom. Nečetla to znovu a znovu. Nehrabala se pak ve slovech, větách. Přešla bych to, co drhne a nevracela se k tomu. Prostě bych to založila někam do šuplíku a řekla: "Hm, hezký..."
myslím že vše je dobré
(Katka, 12. 10. 2006 21:01)Podle mě je uměním, napsat co člověk v tu chvíli cítí, také je uměním se z toho všeho vůbec vypsat a zapomenout třeba na to zlé,nevím jak tebe JISKRO, ale mne to velice zaujalo, neodtrhla jsem od toho oči, dokud jsem to nepřečetla, myslím že má talent.Třeba Ti to jen přijde nezajímavé, protože si už četla spoustu příběhů, už asi máš prostě jen přečteno víc než je zdravé, myslím že ,,obyčejné" čtenáře to velice zaujme. Tohle by podle mě mělo být posuzováno spíše laiky, než už ,,pokročilejšími", protože je více takových čtenářů(si myslím já).Je to dobré, jen trochu ten pravopis..to dávám za pravdu..
Po druhé...
(Jiskra, 12. 10. 2006 20:55)Já vím, že jsem tu kritizovala jak největší zloun. K překvapení těch, kteří se dočetli až sem, povídka se mi líbila. I když mi občas dalo práci, udržet se v příběhu, moje představivost musela pracovat naplno, protože mi bohužel autor mnoho nepomáhal...
Po prvé...
(Jiskra, 12. 10. 2006 20:54)
Přečetla jsem si Princeznu a teď je na čase komentovat
První výtku bych měla k pravopisu a technické úpravě - třeba přímé řeči jednotlivých lidí dávat do nového odstavce a používat úvozovky - méně se pak plete, kdo co říká...
A teď to důležitější - obsah.
Nápad není špatný - i když sebeobětování je poslední dobou oblíbené téma. Příběh i styl vyprávění se hodně podobá staré legendě, což byl pravděpodobně úmysl. Není to na škodu, i když je třeba to hodně doladit (doporučuji číst víc a víc takových původních příběhů - tak nejlépe může autor pochytit styl)
Bohužel ani kdyby byl tenhle styl dobroušen do dokonalosti, nikdy to nebude čtení pro každého (říkám bohužel, protože si myslím, že je to škoda). Trochu tomu chybí náboj, akce, trochu napětí... Takovéto umění vyprávět i notoricky známý příběh tak, aby člověk lapal každé další slovo...
Úvod byl slibný, až na příliš časté opakování slov (strach, bojí se). Bylo by lepší zkusit popsat vnější projevy strachu, vnitřní pocity ("Na čelech se jim perlil pot, ruce nervózně svíraly meče. Zoufalé pohledy upírali ke konci lesa..."). Konec zase příliš rychlý... Klidně scénu více rozepsat.
Jsem tu dlouho nebyla
(Jiskra, 13. 11. 2006 22:37)