...stránka zapov

Šli lesem,dlouhým a temným tak, že neviděli ani nebe nad sebou.Báli se,neb v lesích mohla čekat jejich zkáza a smrt.Ne každý byl se smrtí smířen, tak proto ten strach.Šli a šli dlouhé míle temným lesem a strach je hnal dál hvozdy.Bolest v srdcích z toho co mohlo přijít,smrt a zkáza jejich osudů.

Již byli u okraje,z dáli na ně svítalo světlo však ještě nebyl konec.Radostně se rozeběhli ke konci lesa,však to byl jen začátek.Pak najednou,jako by zničeho nic vyletělo ze země stvoření jakési a strhlo první dva v řadě k zemi a začalo trhat jejich těla.Vyskočili další a bitva o holí život každého z nich začala,padali jeden po druhém a stvůr pořád přibývalo.Padli i jeho blízcí přátelé jemu k nohám a pod stvůrami žádali o milost,ne nestvůry ,ale boha.Slyšely skřeky a zvuky jak se nestvůry plní masem jejich blízkých a to vše je hnalo k zuřivé obraně.

Však zbylo jich jen pět,když uviděli světlo v hvozdu.Blížilo se.Rychleji a rychleji letělo mezi stromy a z dáli byl slyšet dusot kopyt koně,jel rychle a nezastavoval se.Nestvůry začaly kričet a řvát,začaly utíkat,braly vše.Mrtvé i položivé,nemohli po sobě nechat přece žádné jídlo.Hrozné kvílení začalo být přehlušováno světlem a melodii připomínající vánek větru.

Světlo dorazilo a ze světla vyjel bílý kůň s dlouhovlasým jezdcem,ten tasil meč a začal zabíjet jednu nestvůru po druhé,jednu za druhou sekal a bodal dokud žádná nezbyla.Buď utekly nebo ležely v černé krvy na zemi.Žádné slitování s temnotou,žádné ikdyby bylo sebemalé nesmí zadržet ruku světlu.Však i jezdec byl slabě raněn,to už jsem však neviděl tak přesně.Krev mi zalila výčka....

Snil jsem,tak moc jsem byl ve snu,že ani čas,ani ten nade mnou neměl nadvládu.Vše bylo jeden moment a vesmír začal omývat mé tělo.V tom snu ke mne přistoupil mocný plamen a z něho vyšla ona.Dala mi ruku na čelo a řekla:,,Ty jež jsi živ a světlu oddán povstaň a mluv se mnou,však ty temnoto v srdci zkrytá pomiň a opusť ho jak jen můžeš.Já ti to přikazuju.Já princezna světla,soumrak všech stínů,zkáza plamene temna.´´ Ty slova mne srazili na kolena a já začal vidět světlo ve všem co mnou prostupovalo.Stín?Nebyl stín v prázdnotě. I promluvila na mne:,,Ty se vrať tam,kde tvé místo je.Na svět světlý a tak ho udržuj.´´Postava její odcházela a já se začal probouzet ze snu.

Vstal jsem a viděl jsem jezdce.Byl v bílem plášti a na nás zbylé křikl:,,Tu jsou vaše koně a následujte te mne do mého králoství´´Jeli jsme chvíli z lesa a pak nás najednu obklopilo světlo a v něm město na břehu obrovského jezera.Nedokázali jsme ani dýchat před krásou a velikostí toho města.Přijeli jsme až na vršek skály, kde stál hrad a tam sídlil také vládce.Jezdec nám pokynuj a mi sesedli.Požádal jsem ho,aby sundal svou kápy představil se nám.,,Vděčíme ti za své životy a ty nám ani neukážeš svou tvář?´´
,,Vaše životy jsem musel zachránit,musím chránit,musím bránit,musím věřit.To jest má povinost a mou tvář by jste museli zapomenout,pokud budu chtít i dál bránit svou víru.Mé srdce.´´S těmito slovy odešel pohodil na zem jen malý,bílý kus látky.

Vzal jsem ho do rukou a přivoněl.Voněl jak měsíční svit,vítr v poli obilí.Jak když letí slunce nad krajinou.Schoval jsme ho.

Na hradě nás přivítali.Král nevěřil naší historce a smál se až mu z jeho velkých úst padalo to, co zrovna pil.Padalo na velký břih, co zrovna nasytil.,,Ha,jezdec,css,jediný bílý kuň je mé dcery a ta už je osm let mrtvá,jen ten kuň nestárne,kdo ho má živit.Nikoho k sobě nepustí a nasedlat se také nenechá.Jen tu překáží.Jen pořád a pořád nestárne.´´´Pak nás ubytoval v komnatě u hradní věže s výhledem na jezero.Šli jsme spát.Usínajíc bez ran a šrámů na těle.Všechny se samy velmy rychle hojily a hřály nás.Však i to teplo pomalu odcházelo...

Znova jsem byl ve snu.Šel krajinou a ke mne se blížilo zase to světlo a zase ten jezdec.Když byl u mne.Křikl:,,Tys chtěl vidět mou tvář?Tys chtěl vidět tvář světla?´´Odpověděl jsem:,,Ano chci vidět pro co a v čem žiju.Ukaž tvář mé sobeckosti,jen na chvíli,víc nechci než ji spatřit.´´Sesedl z koně šel ke mne,za jeho kroky se dělal vír jak když se dotkne hladiny vody.Došel ke mne a já poklekl před žáří toho svitu.Sklonil jsem hlavu.

Však jezdec sundal kápy,schodil plášť a podívala se na mne svýma modrýma očima.Značilo se v nich nebe a mír ve všem lidstvu.Nešlo se podívat dál,však v nich bylo jen světlo,ani kapka tmy.Dotkla se mne jemnou rukou bez bílé rukavice a já věděl,že smím vstát a být narovnán ,čelem k samému světlu.Pověděla:,,To jsem já,spása a mír všeho lidstvý na zemi.Vidíš jen světlo,protože já jsem jen světlo,nic jiného.´´Znova jsem měl chuť si sednout a klečet před takovou nádherou.

Bílé vlasy ji halily tvář a pár copánků spletených dohromady se ji svíjeli až k samotnému pasu.Čistá a bílá,jen vlasy halili ji před mým zrakem a šat bílý jež nemá slov,jen ony ji chránili před mým pohledem. Obličej,před kterým roztajou všechny ledy a rozestoupí se každá mlha.Ústa co nedokáže popsat nikdo na světě a to je vše,co jsem mohl spatřit.Řekla:,,Tys moje chyba,tys moje prokletí.Má láska.´´Nechápal jsem,však měl dost času pochopit.

Přiložila její ruku na mou a já viděl celý svět a všechny jeho myšlenky,všechny pravdy,vše krásné,ale i špatné a bolestivé.Nakonec jsem měl možnost spatřit její city a ona zase ty mé.Takový klid,jas a třpit jež se nedá popsat se mi vlil do žil.Všechnu tu krásu a vše jsem najednou viděl jak v mé mysli.Pochopil ...

Ona mne však pustila,beze slov nasedla na koně bílého jak sníh a odjela v dál krajinou.Já se začal probouzet.

Druhý den ráno jsem vstal a šel se podívat na koně,který má být jako jediný bílý na tomto panství.,,Nechoďte tam pane,pokope vás,už hodně bylo tak statečných jako vy,ale málo který se vrátil s rovnými kostmy´´I šel jsem dál a on stál a klidně se nechal pohladit.Položil mi hlavu na rameno a nechal se hýčkat.Znal mne a já znal jeho.Byl to on,nosil jezdce,nosil princeznu.Byl všude kolem cítit klid a on věděl, že se mnou přišla i ona.Stála u vrat a na oba se koukala.S úsměvem a lítostí v tváři.Viděl jsme ji celou,však jakoby prosvítala.Pokynul jsem ji tiše,aby šla blíž.,,Pane,co to děláte,na koho máváte?nikdo tu neni´´ Kůň se ohnal a kopnul podkoního skoro do hlavy.S hrůzou prchal.,,Pane,buďte si tu jak dlouho chcete.Já musím jíííít´´.Tak odešel podkoní...

Ona se pomalým krokem začala blížit a jako by ani nešla po zemi,jen letěla vzduchem.Pohladila mne po vlasech jemným dotykem ruky a s něhou.Pak přišla ke koni a pohladila i jeho.Vzala mne za ruku.Beze slova,vše jsem chápal až ,moc dobře.Pohlédla mi do očí a já viděl její strašný osud.

Byla dcerou zdejšího krále.Však on chtěl syna.Zkrz pití a peníze se začala ztrácet jeho duše a s ní jeho soudnost.Začal ji nenávidět.Ona plakala každou noc,co žila.Cítila trápení její i jejich podnaných.Jednou,když její otec zas usedl k pití a už měl více upito.Vzal nůž.,,Tys mi nedala syna,jen strádání mému králoství jsi přinesla,tvůj osud nebude naplněn.´´Jak řekl,tak na matce princezny vykonal.Bodal a bodal až se podlaha zaplnila krví jeho ženy.Bodal a bodal až se bílé stěny začali smáčet temnotou.Ona vše viděla,nemusela vidět,vše cítila,každou ránu,každé bodnutí.Vše cítila jako by bodal ji samotnou.

V tom mne pustila a přestala se zhlížet v mých očích.Odcházela,chtěl jsem za ni jít,ale nešlo to.

Po chvíli se přihnali mý věrní.,,Slyšeli jsme,že ten kůň tě málem zabil,museli jsme to vidět.´´
,,Ale nehloupněte,má mne rád.
,,Koukám jak se začíná naštvávat.´´
Kůň sundal hlavu z mého ramene a postrčil mne abych šel.I odešel jsem se svými přáteli.Slyšel jsem ještě krásnou melodii když opouštěl to místo vedle koně a pak se vytratila.Všichni jsme byli pozváni ke králi,začala hostina.Pití a jídla kam oko dohlédne.Já však neměl hlad,nakrmila mne její krása,nemohl jsem jíst když má mysl vzpoměla na zkutky královi.,,Proč ty z mé tabule nejíš a mé víno nepiješ,jsi mým hostem.´´
,,Hostem koho?Vraha?
,,Kdo je vrah?Já?Kdes jsi to slyšel?Mluv?´´
,,Nebudu mluvit vrahu matek svých dětí.´´

Král nečekal,povolal stráže a ty mne odvekli do celi.Nebylo tam žádné okno,jen tma.Lehl jsem si na zem a začal se v mysli modlit ve spásu.

V tom zase přišlo světlo a s ním ona.Vzala mne za ruku a žekla:,,Neboj se´´.Já se nebál,vyvedla mne z temnoty zkrz stěny na světlo.Prošli jsme stěnou a já viděl zase svět venku. I řekla mi:,,Teď jsi svobodný a je jen na tobě jak pomstíš své činy a činy ostatních,však jestli pochopíš,tak budu i já svobodná.´´Znova mi pohlédla to tváře a do očí a já zas viděl kus jejího příběhu.

Viděl jsem jak se zamyká ve svém pokoji a stále se modlí za vysvobození,otec i s milicí na dveře ji buší a ona se stále modlí ke světlu své duše.Milice již ničí poslední prkna na dveřích.Ona se stále modlí za spásu.A ta přichází.Bolest její odplouvá a ona sama se mění ve světlo a milice již vstupuje s králem do komnaty.Však vidí jen záři a ta jim dovolila nahlédnout do temnot svých duší.I padli na kolena.,,Prosím,odpusť nám naše hříchy ,my nevěděli.´´
,,Nevěděli nebo neviděli?Nechtěli jste vidět.Však i na vás je jakou cestu zvolíte,teď klečíte,ale až vstanete,budete to na vás,jako cestou pujdete´´I vstali a každý z nich se dal na cestu světla a jal se ho šířit.Odložili zbraně a stali se povznesenými.Však král ne,stal se temným víc a víc.Rozehnal se na světlo princezny a ta odešla z jeho očí.

Dobře jsem přemýšlel,celý den,dva a více.Nakonec na to přišel.Šel jsem,ne ve jménu světla,ale tmy.Královští vojáci si mne všimli,sekali do mne a bodali,ale meče mnou procházeli a díký nebyli ostré.Šel jsem a zabil krále jak on to udělal mnohým.Padl jsem na kolena a vzkřikl:,,Jen světlo,nic víc než světlo mne může očistit,odpustit.´´Vzal pak nůž a bodl ho do svého srdce.