Rodina
Svítání.Krajem se začíná rozlévat světlo,co dává sílu všem živým na této zemi.Všechno se probouzí a vítá slunce co jim sílu dává.Kraj se teplem zalívá a do útrob svých plameny schovává.Svítí na velké město,kde stojí jeden dům.Nikdo v něm už dlouho nespí.Z pokoje je slyšet kašel,smrkání a časté výkřiky nad bolestí.
Uprostřed je velká postel,v té leží mladý chlapec.Napravo má židli,na ní sedí jeho matka.Spí i přes zvuky jejího syna.Nalevo je noční stůl,na něm hrníček a svíčka co právě uhasíná.Ve vedlejším pokoji sedí smutný otec,kouká se do prázdného talíře.Netuší co má dělat.,,Doktor neporadí,neví co chlapcem.Co mi budeme dělat?Co mi budeme dělat.´´Říká si a po chvíli samomluvy odejde ke křížku,kde se pomodlí,sbalí věci a odejde do práce.Slunce zatím prolilo celý širý kraj a nic nevynechalo,ani vyčerpanou matku.
Vzbudila se a hned prohlédla umírajícího synka:,,Jak ti je,ty můj andílku?´´Sáhne mu na čelo a cítí velké teplo.Chlapec se na ni podívá svýma velkýma modrýma očima a matka se smutkem zase posadí do křesla.Nesmí mu říct,že umře…Bojí se o něj a ví to,že její syn odchází.,,Jdu ti pro něco k jídlu´´Řekne a odejde.Syn natáhne ruku,jak kdyby ji chtěl držet,ale nedokáže přes bolest v krku promluvit a tak ji nechá jít.
Nešťastná matka zatím vedle pláče.Po chvíli vzbudí děti a začne je připravovat do školy.Když se tichá domácnost dostane ke snídaní,nejmladší ze čtyř dětí se zeptá matky:,,Co je s bráškou maminko?´´Žena se otočí a odpoví:,,Musíme být silní,pojď ke mne a pomodlíme se za něj.´´Všichni začnou předříkávat modlitbu a z pokoje je slyšet jen chrapot a sténání.Když dokončí svou modlitbu,skřek ustane.,,Už se mu asi ulevilo,šup do školy děti.´´Řekne matka a pošle je pryč.Sama ví,co se asi děje.Po chvíli,kdy zamává dětem co jdou do staré školy,vejde do pokoje a zavře studená víčka syna svého.Je mrtvý.
Po dlouhé době,když muž přijde z práce a děti ze školy.Jdou ho pohřbít za dům,kde leží všichni z jejich rodiny.Pláč a smutek všech kolem.,,Mamí,tohle ne.´´Naříká nejmladší holčička.,,In domine patris,at spiritus sancti amen.´´Řekne přizvaný farář a nechá otce zahrabat svého syna.Spolu pak dají na hrob kříž s jménem syna.Děti pošlou spát a s matkou kněz s otcem na hrob koukají.,,Tak je mrtvý.Měl jsem odejít před ním.´´Říká otec s plačící matkou v náručí.,,Rodiče by neměli přežívat své děti´´Odvětí farář.,,Děkuji za vaše pohostinství a doufám,že už vás dlouho na pohřbu neuvidím.´´S těmito slovy svatý muž odchází.V hlavě se mu pořád ozývají myšlenky,proč nepohřbili dítě ve svaté zemi hřbitova a proč vzadu na zahradě mezi ostatními z rodiny.
Čas běží.Děti pomalu odrůstají.Od doby smrti uplynul celý rok a mladí si hrají na zahradě.,,Že mne nechytíš?Že mne nedohoníš?´´Říká nejmladší dcera,starší syn si to samo sebou nenechá líbit.Oba se začnou se smíchem honit po zahradě a v tu najednou jeden z nich zakopne o křížek hrobu.Oba se zastaví.Upraví co poničili a potichu odcházejí do domu.Matka to vidí z okna.,,Pořád je to trápí.´´Řekne otci,ten se zadívá na portrét už mrtvého a poví ji.,,Já vím.´´
,,Proč já neměl taky tak dlouhý život jako mí bratři a sestry?Proč já musel odejít?Bůh mne do nebe nevzal.Má cesta musí pokračovat.Moji touhu nepotlačí.´´Říká duše synka.
Den končí a slunce jde spát.Rodina usedá k večeři.,,Pojďme se pomodlit dříve než se najíme.´´Praví otec a všichni přitakají.Všichni začnou předříkat modlitbu.,,Pane náš,jenž jsi na nebesích….´´Do toho začne odbíjet šest hodin.Hodiny bijí nahlas a tak rodina musí křičet a hlas hodin přeřvávat.Ani se nevšimnou,že se otevřou dveře a do jídelny vkročí syn.,,Amen…´´Dořekli všichni,pokřižují se a otevřou oči.Zadívají se na syna a ten vytáhne svou židli.Sedne si a dostane najíst.Všichni jsou tiší a snaží se být klidní.Po večeři zase syn odejde.Nikdo neví co si o tom má myslet.
Druhý den se nejmladší dcerunka rozstoná a celý týden chřadne.Po dlouhé době umírá.Vše se opakuje jako před rokem.Stejná nemoc.Vyčerpaná a unavená umírá,nikdo neví proč.,,In domine…´´Řekne farář a otec zase pochová jednoho ze svých potomků.Nikdo už není tak zničený jako před tím.Když smrt přichází často,je i jako ten nejhorší host,očekávaná.,,Proč ona?´´Ptá se matka otce.,,Boží vůle je nevyspitatelná.“Zase jí utěší na své hrudi jako před tím a jdou spát spánkem zaslouženým.
Čas odchází jako listí na stromě.Na jaře vyroste a na podzim spadne.Tak se mění dny v týdny a ty v měsíce,ty pak v roky.Jeden rok.
,,Pomodlíme se děti.´´Říká otec při večeři.Hlasité hodiny se znovu rozezní a ke konci modlitby už je zase mezi nimi,po roce,jejich syn.Všichni už vědí co je čeká.Vědí to moc dobře.Další strach a umírání.Tentokrát se však jedno z dětí neudrží a když jedí polévku,zeptá se:,,Proč…?´´Synek se otočí a usměje se.Nic však neřekne.Dítě chce ještě něco říci,ale otec mu zadrží ústa,chytí je do svých mocných rukou a dítě už nemůže promluvit.Po večeři zase syn odchází.
Vše se zas opakuje,Všichni zas oželí jednoho ze svých.Farář už se ani ničemu nediví.Takhle to běží rok,dva až přijde čas na poslední dítě.Všichni už čekají,kdy zase přijde syn a už ani neodporují.Vše jde hladce.
Když zase pochovávají posledního,tak jsou rodiče spíše chodící mrtvoly.Potom co zas farář odejde.Otec zajde do kůlny a vytáhne jed na krysy.Vykope dvě velké jámy.,,Jen nevím,kdo nás zakope.´´Řekne a připraví dvě rakve.,,Naše děti přece.´´Odpoví mu matka.Už ani nemluví.Jen spěchají.Když je vše připraveno.Otec uloží matku do rakve.
,,Neboj se má lásko,u Boha se setkáme se svými dětmi a bude nám odpuštěno.´´
,,Nebojím se můj drahý.Já se moc těším.´´
Oba se na sebe usmějí a otec vloží matce do úst jed.Pomalu usne.Pak ji přikryje víkem rakve.Sám si sedne do té své a do úst si vloží smrt.Jak usíná vidí před sebou mlhu.Malé opary,které se zvětšují.Slyší dětský smích a cítí teplo domova.Všechno se mu zdá lepší.Z posledních sil zavře víko rakve a usne na věky věků.
,,Už můžeš vstát.Je noc tatínku.´´Najednou ho probudí a on vstane z rakve.Odhrne půdu a vdechne vzduch na povrchu.Rozhlédne se a vidí celou svou rodinu.Líce dětí jsou teplé a krev jim proudí v žilách.Nechápe.,,To je dobré,neboj se.Jsme mrtvý,ale pořád živý.Za živa bys nám asi říkal upíři.Hlavní je,že jsme spolu.´´Když to syn dořekl,otec se začal nahlas smát a tak moc,že otevřel ústa,měl velké tesáky a pořád se jen smál.Všichni se objali a přivítali.
Tak žije rodina dál,na věky věků ve svých hrobech.K sobě jiné přivádějí,do temnoty váží.Upíři jsou a na věky budou!