Rok...
I plakal starý muž nad životem svým, kdy ztratil a pozbyl léta jako zrnka písku, odešla jak přátele nad svíčkou z lihu. „Kdyby jen na chvíli dali mi léta vše zpět a já zase uviděl růže a hned. Měl bych tě v srdci stejně jak dnes, jen o pár let mladší. Můj kvítku, jeden život, to nestačí.“Léta běžela a já chtěl a chtěl. Více a více toužil, snad směl. Věděl, že vy za mnou a já s vámi. Dnes svoji jsme tak jako před pár lety.
Plakal mladík, že chce vše zpět. Letěl světem, ten jeho vzdech. Toužil a toužil po křídlech slz, které anděl vždy nosil a jemu je sel. A tak přemýšlel, kde je vše, co tak moc chtěl. Pak jen vstal, aby odešel a na věky zapomněl, komu slečna s křídly přezdíval. Ze špatných citů jen horší vzejdou, princeznu stejně tak lehko ztratil, tam kde je les a tam kde je drak, sežrat ji nechal a věčně ji spát.
A tak starý muž po létech děti v náručích měl. Hladil a hýčkal si ženou svou, nikdy nelitoval, že pravou dívku si našel. Pak jen už vzpomínat, to vždy chtěl. Slzy stekly a překrásný šat spad, pak on našel tu, co štěstí nesla. Na věky a už nikdy nenechal ji, jen jediné kdy plakal bylo, když život ještě jeden s ní chtěl žít.