Strach...
Byl krásný večer, měsíc daleko a slunce zapadalo. Mladík se procházel na břehu řeky, díval se do vody a zase na oblohu, přemýšlel, proč mají jinou barvu. ,,Vždyť ta voda je zelená a obloha skoro modrá. Čím to je?´´ Stále mu to nedalo. Nechtělo se mu domů, nesnášel to tam a jeho přátele, jež na něj už dávno zapomněli, ho už vůbec nezajímali. Stromy na březích se pohupovali pod jemným, trochu studeným, vánkem. Lidé kolem pomalu odcházeli z vycházky zpět do svých domovů, aby se skryly před přicházející nocí, ale chlapec pořád zůstával. Za chvíli se posadil na lavičku u řeky…
,,Tak proč je ta voda jiná?´´ pomyslel si. Slunce pomalu zacházelo, svítilo mu do očí a on se do něj zahleděl, jak nejvíce uměl, přál si, že až se rozkouká, viděl by vodu modrou, čistou. ,,Proč je voda tmavě zelená?´´ ale teď se stalo něco, co nečekal. ,,Protože třeba nechce být jiná, třeba je zlá.´´řekl někdo vedle něj, slunce v tu chvíli právě zmizelo,zapadlo za obzor a kraj pokryla tma,čistá temnota. On se otočil vedle sebe a spatřil dívku, měla krásné dlouhé vlasy, malý copánek, zelené oči, obličej s milým úsměvem na rtech. Šat trochu střídmý, spíše smutný, ale toho si on nevšímal hleděl na ní jak nejvíc mohl.
,,Nevšiml jsem si, že bych tu otázku řekl nahlas.´´ona se usmála a sklonila pohled k zemi, její ruce zapřené do prken lavičky s rameny zakryly obličej s pomocí vlasů.,,Nevšiml jsem si ani že bys přišla.´´a ona se ještě více rozesmála. Teď se nastala ta chvíle ticha, kdy chlapec netušil, co má říci a ona se jen dívala do břehu před nimi. On na ni stále silně hleděl, jako by ji nevěřil, že by promluvil. V tu oba vyhrkli:,,A jak se jmenuješ?´´střetli se u toho pohledy, ale moc dlouho to nevydrželi, okamžitě se otočili čelem k řece. Dívka si zase s úsměvem zakryla obličej a chlapec se trochu červenal. ,,Dobře, promiň, že jsem ti skočila do řeči.´´ řekla v tu dívka, ale chlapec to tak nemyslel:,,Ne ne, tak to určitě nebylo. To já, omlouvám se ti.´´
Oba se už trochu osmělili. Měsíc se vyhoupl nad obzor, na hladině vytvořil krásný odlesk. ,,Hezké že?´´zeptala se dívka a natáhla něžně ruku z ukazováčkem na ten odraz v řece. Chlapec však myslel spíše na to, jak se ona jmenuje, jak ho mohla slyšet a proč se s ním vůbec baví. Pohnul pohledem ze země kamsi do jinam. ,,Ano,určitě ano.´´dívka složila ruku a hladina se trochu zčeřila, ale toho si on nevšiml.
Byla mu už trochu zima. Napadlo ho, že musí být celá prochladlá, když tu sedí jen tak:,,Není ti zima?´´zeptal se ji.,,Ne ne…´´odpověděla a stále se usmívala. Jenže to ji jen tak neuvěřil, když viděl ty bílé ruce. Sundal svůj svetr a přehodil ho přes ní. Neptal se ji, chtěl to tak. Když to udělal, dívka se trochu posunula k němu a pohlédla mu silně do očí. Zastavil se, měl ruce kolem jejich ramen a nedokázal se ani pohnout.
Ji se nehnuli ani rty, ani se necukla, jen se upřeně dívala. ,,Je dost,že jsi přišel,nevím jak dlouho bych ještě mohla čekat.´´ ozvalo se mu náhle v mysli. Když chtěl on něco říct, bylo to zase jen tiché, mezi nimi.,,Na koho čekáš?Já určitě nejsem ten pravý.´´upustil konečně svetr a sklouzl na své místo. Dívka jen potichu řekla:,,Nezdálo se ti to…´´a stále zamyšleně koukala s úsměvem na rtech do břehu řeky.
Po další chvíli ticha, kdy se nepohnul ani lísteček na stromech, kdy ani vlnka nezčeřila tu chvilinku, mladík ze sebe vypravil:,,Kdo jsi?´´na to se plně rozesmála. ,,Podívej se na hvězdy, že jsou tak moc krásné? Dlouho jsem je neviděla.´´mladík přestal na chvíli myslet na to, že se ji bojí.,,Vážně?Vidím je každý den.´´a pořádně se na ně podíval, kouká s otevřenými ústy:,,Máš pravdu,jsou překrásné.´´a ona se dál směje.
,,Jsou jako oči,kdy každé vidí nic a jedno vidí všechno.´´řekla po chvíli, mladík se přestal dívat na oblohu a začal hledět na ni.,,Je tak krásná,kéž bych znal aspoň její jméno.´´ když si to pomyslel, její úsměv se trochu zmenšil.,,Kéž bych ji mohl vidět častěji.´´v tu se zase ten obličej více rozesmál. Jenže ona to slyšela, i když nic neřekl. ,,A dokázal bys to,i když bys mne víc znal?´´zeptala se.,,Dokázala bys mi přestat číst mysl?Neboj,dokázal bych spoustu věcí,navíc pro někoho,kdo mi ukázal hvězdy.´´pomyslel si a trochu se zamračil, stále na sebe hleděli.
,,Dobře, nebudu mluvit, jen ti povídat, šeptat do mysli. Vím, že bys chtěl, ale bojím se toho ti něco ukázat.´´ Chlapce to trochu překvapilo:,,Neboj se, prosím, co když jsem právě potkal někoho, na kom mi záleží. Vyprávěj mi…´´Ona zavřela ty něžné oči, přiblížila se svými rty k jeho a políbila, bylo to tak něžné a citlivé, ale náhle v tom momentu otevřela dívka oči, byly ještě zelenější než před tím a mladíka strhl příběh v nich, jež se mu do hlavy vlil jako sen.
Byla v něm dívka, stojící na břehu jezera, nedokázal ji poznat, viděl jen její záda a vlasy jak je profukuje vítr. Navíc se obraz vždy trochu více rozplynul, čím víc se snažil vykročit k ní. Po chvíli asi svolila a on ji mohl obejít, stála u té vody a plakala, slzy padali do řeky, po každé nové kapce se voda více potemněla zelení. Chlapec se zeptal:,,Co se ti stalo?´´a hned se mu vyjevily obrázky těch jejich přátel, ústrků, rodičů, jež ji poslali pryč. Pak ty poslední odporné skutky a ta jedna myšlenka na, to že ji voda přijme. Udělala dva krůčky k řece. ,,Ne…!´´ zakřičel mladík. ,,Néé…´´a stoupl si před ní, ale její malé, něžné tělíčko jím prošlo, pomalu kráčelo do vody, nic ji nezadrželo, ani jeho pláč a smutek.
,,Aaaaa…´´rychle se nadechl na lavičce, zaklonil hlavu a položil se na ní. Stále cítil ten polibek a to všechno, co viděl ve snu, nad obzorem už bylo dávno slunce, ale kde je ona.,,Kde jsi?´´rychle se zase narovnal:,,Kde jsi?´´rozplakal se. Přistoupil k vodě, uviděl vlasy pod hladinou, jak zvolna mizí v temnotě. Klekl si na kolena, dál plakal. Po chvíli přestal.,,Už jsem to pochopil, neboj se, jdu za tebou.´´udělal krok do vody, další a další až se do ní celý ponořil…
Z řeky se ozval smích….