Temný vagón
Jednoho chladného rána jsem se vydal do školy. Má cesta netrvá dlouho. Pár stanic autobusem a pak podzemní dráhou, taky jen chvíli. Příběh, který chci vyprávět se mi stal právě v metru.
Postavil jsem se na své obvyklé místo. První vagón u prvních dveří, aspoň tedy když tu je, ale já na něj ještě čekal. Doopravdy to netrvalo dlouho a linka se dostavili. Lidi se vyvalili ven jako každé ráno a spousta dalších se zase natlačila dovnitř. I já byl mezi nimi, zbylo na mne místo kus od dveří…
Jenže dovnitř vešla ještě jedna osoba, nenápadný mladík v černém oblečení a s vlasy přes obličej. Dveře se zavřeli, nevěnoval jsem ničemu pozornost, jedu přeci jen dvě stanice a ráno člověk moc věcí doopravdy nevnímá. Jenže dnes mne něco zaujalo a myslím,že jsem nebyl jediný.
Najednou v celém vagóně vypadlo světlo. Davem zazněla slova: ,,Do háje…“ někteří studenti dokonce i: ,,A kde se mám učit teď?“ Pro mne to byl jasný příkaz, že se do mne zase pustí únava a ta na sebe nenechala dlouho čekat, oči se mi přivírali, já pomalu usínal.
V tu metro zastavilo, byla další zastávka. Nevzbudilo by mne to z mého dřímání, kdyby na mne neupadla mladá žena. Vypadala hodně povadle. Bílý obličej, trochu zelenavý. Vystupující lidé si ji ani nevšimli, navíc ve tmě nebylo jak. Já však něco viděl, byl to upřený pohled mladíka v černém. Hleděl na tu ženu. Ty oči, tak velké a výrazné, tak zahleděné.
Postavil jsem se před ten pohled a staral se o ženu. Do chvíle ji vjela zase barva do líců. ,,Co se vám stalo?“ zeptal jsem se. ,,Nevím, slabost, ale děkuji.“ Pomalu se postavila na nohy. Já se napřímil a ještě ohlédl na chlapce, ten se zase díval normálně.
Vlak nejel, strojvedoucí se šel podívat, proč v našem vagóně nesvítí světla. Po chvíli, kdy si jen prohlížel zářivky s údivem, že nefungují vyhlásil všem přítomným: ,,Prosím, přejděte si do jiného vagónu.“ a tak se lidi zase valili ven a pak do dalších dveří v soupravě. Teď se každý tlačil na druhého, pomalu se ani nedalo hnout.
Vlak se rozjel. Jaký byl údiv všech přítomných, když světla zase pohasla a ve vagónu před námi se rozžehla. ,,No to snad ne, to není možný…“ konstatovali lidé kolem. Já v tu začal cítit jakousi prázdnotu. Něco, co mne děsilo, síla ze mne prchala na všechny strany. Až k mdlobám, nohy mi padali k zemi.Vlak jel najednou tunelem tak pomalu, tak děsivě pomalu. Ta malomocnost a prázdnota.
V tu jsem se otočil za sebe, stál tam ten kluk, ty oči, ty zářící oči do temnoty mne položili k zemi.
Komentáře
Přehled komentářů
Něco mi to malinko připomnělo, ale to je fuk... Je to moc pěkné, možná by se dalo říct až děsivé.. =) Jen tak dál..
Juj, teda...
(Domiii, 25. 10. 2007 23:44)