Vidět a zemřít
Na malé mezi u cesty zastavil autobus, vystoupil z něj mladík, trochu klopýtl o navátý sníh, ale hned se vzpamatoval. Celou cestu spal, nikdo si ho moc nevšímal. Řidič ještě křikl: ,,Vezmi si ten bordel“ a vyhodil za ním jeho jednu brašnu. Ta dopadla kus od chlapce. Dveře autobusu se zavřeli a on ujížděl dál do kraje.
Chlapec se otočil k lesu.V zimě to tu nemohl vůbec poznat, ale hned se mu vybavovala známá místa, jež tak dávno opustil. Neptal se nikoho kde je, nikdo by mu neodpověděl, leda holé větve stromů pokryté sněhem. Docházelo mu to:,,Tohle je ta cesta…“ řekl si potichu, šel kupředu. Dál a dál tichým lesem.
Šly mu hlavou myšlenky na minulost a na krásnou budoucnost, jež mu zalévala teplem duši. ,,Jak je to dávno, co jsem tu šel. Snad je otec doma. Matka jestli je ještě živa. Má láska, jež je zde pohřbena. Šel jsem hledat štěstí a teď se k nim vracím, pomalu, ale jistě. Za chvíli tam budu.“ Ty slova mu jela pořád dokola: ,,Za chvíli už tam budu…“
Kolem se zvedla trocha sněhu, cáklo mu to do obličeje. Nevnímal to. Jakoby ještě spal z autobusu a něco mu nedovolovalo probudit se.Ty léky proti tomu, aby mu bylo špatně za cesty a nebo jen ta zima. Ano, ta zima, kterou necítil. Něco, co ho hlodalo. Ty vzpomínky a spousty dalších věcí kolem něj. Jako slepý šel krajem dál.
Pomalu se blížil na místo. Podle jeho vzpomínek měl dojít do malé vesničky v horách. Tak vysoko, že zde lidé umrzali na potkání a to i v létě a tak krásná, že se lidem tajil dech až zmrzli jen ve své představě a vidině té krásy. Jenže on doopravdy umrzal, to neviděl. Když už byl na konci lesa, ulevil si. Blížil se…
Rozhrnul větve nad neupravenou pěšinou a vešel na mez. Stáli tam tři domy. Ve všech se svítilo. Rychle utíkal k jednomu z nich. Klopýtl a skácel se k zemi těsně před dveře na než ještě stihl plácnout rukou. Ze vnitř se ozvaly kroky, někdo otevřel.
,,Podívejme se na tebe…No to snad…Rychle všichni sem, vrátil se…“ Sladká slova ho zalili jako to světlo, jež jeho oči nemohli přijmout ještě dlouhou chvíli. Konečně byl doma. Zůstane tu už navždy, cítil to. Najednou nebylo nic sladšího než tenhle návrat, i když to byla jeho poslední cesta…
Začalo jaro. Voda se valila z hor a v tu odkryl odcházející sníh ve sněhu jedno tělo. Mladý chlapec ležel na poničeném prahu. Před ním stála rozvalina domu, ze které čouhaly jen kusy stěn. Už dávno vyhořel jako všechny tři domy na téhle samotě. Kus dál vylézaly ze sněhu křížky jako sněženky a na zbylé stěně byl stále ten obraz, kde stojí mladík se svou rodinou a objímá ho jeho sladká. Teď spolu budou navždy a na věky…
Komentáře
Přehled komentářů
tak... tohle bych nečekala.. ale můžu říct jediný... pořád se lepšíš, můj milý.. :-* překrásné
ouvej...
(Yochigo, 6. 1. 2008 23:12)