...stránka zapov

 Abych nastínil situaci:Můj pokoj je malinký,má tvar kvádru,do kterého vejdete a za tři kroky jste zase u dveří na balkon.Napravo od dveří jsou různé knihovny a věci,co se příběhu netýkají,nalevo je má postel…Ten den jsem usínal se smíšenými pocity,od naštvání přes zlomené srdce a ztrátu někoho cenného.Asi to byl tvrdý spánek,kolem se prý dělo moc věcí.

 Ve snu jsem se jakoby probudil a posadil se na postel.Dveře na balkon byli otevřené.Venku halila kraj silná mlha,všude bylo děsivé ticho.Jak tak sedím,pomalu se otevírají dveře,nikdo je nedrží za kliku,ale přeci za nimi někdo je.Stojí tam má sestřička.Nikdy jsem ji tak neviděl a asi nikdy neuvidím.Měla černé šaty pod kolena,vysoké boty,ruce bledé a obličej černobílý.Hrozně mne to vyděsilo.Ona šla ke dveřím na balkon a zmizela v mlze co ji pohltila.

 Vstal jsem a utíkal za ní.Díval se do kraje a hledal očima,co nejvíc to šlo.Nikde,nikde nic.Otočil jsem se,že si půjdu lehnout.V tu se před mými zraky ukázal někdo,koho znám.Poznal jsem ji,já to ani nechtěl!Byla ve svých obvyklých šatech,jen teď plakala,ale ne jako normálně,ty slzy byly krvavé.V rukou držela rudou růži,stará a uschlá.Takovou podobnou jsem míval v pokoji,dokud mi neupadla a nerozbila se,ve snu však byla celá.Dívka se posadila na postel a ulehla,nechápal jsem to…Podíval se na ní jak leží a sáhl si,jestli je živá.Studená.Setřel ty slzy a ulehl k ní,usnul jsem s hlavou na jejich prsou.

 Ráno jsem se probudil a utíkal,nejdřív  na záchod.Matka mne vyrušila:,,Zrovna jsem tě chtěla jít vzbudit.´´Podíval jsem se na ní.,,Vždyť jsem ti říkal,že mne nebudíš,jdu na pozdější hodiny.´´Matka se zachmuřila a povídá:,,Haničce je blbě,když tak na ni ráno dohlídni.´´Dál jsem to neřešil,po chvíli zase usnul a to dost hluboce.Vzbudilo mne až druhé vyzvánění budíku.

 Druhý den okamžitě píšu zprávu mé kamarádce,kterou jsem potkal ve snu.Je divné,že mi nikdy neodpověděla.Jen jediné vím jistě:Růže je dodnes na kusy a sestřička to ráno byla doopravdy nemocná.