Říjen
28.října, den české státnosti. Ten den, kdy byla vztyčena nesčetněkrát česká vlajka nad hlavami a těly všech Čechů, i těch, jež v popelu a v zemi nemohli držet ten kus látky. Kdo v tento den vzpomíná na to, pro co doopravdy bojovali a za čím si stáli naši předci. Kdo byli ti legionáři rozesetí po celém světě a v ústech svou vlast pro nás nosili. Co by asi řekli dnes, umírali nadarmo? Ať jsme to my, anebo oni, jsme stále tady a náš stát pořád stojí. Snad na jejich bedrech. Snad na nás všech, kdo se nezapřou.
Ať jsem Čech, stydím se nad naší politikou a někdy nad námi všemi, jen nikdy nad našimi dějinami plnými statečných lidí, které už nikdo nikdy nemůže soudit a trápím se nad tím, co bylo námi samotnými zplozeno k naší zkáze. Ať to byly roky s osmičkou na konci, anebo jen rok 1989, nikdy nesmíme zapomenout.
Jednou možná všichni odejdeme pryč, tak jako naši předci. V naší zemi už nebude mír a pokoj, jenže navždy nezapřeme, že jsme kdy byli Češi. Neskončí nikdy naše zapírání morálky, sarkasmus a věčná ironie, to je vše české. Stejně tak nikdy nepohasne náš národ a jeho památka. Kdyby aspoň jeden den každý z nás vzpomněl na vlast, bude z historie dobře žít, protože nikdy nezapomene a vyvaruje se všeho bezpráví.
Ať legionář v Rusku za první světové války, voják v exilu za druhé světové války, komunistický vězeň, každý další za vlast mučený, ať všichni jsou nám připomínkou, že jsme kdy byli a že oni viděli v budoucnu jen to nejlepší. My je nesmíme zklamat, proto přeci pokládaly životy. Pravda a jen pravda, kdyby to jen bylo navždy v našich srdcích.