Vzpomínky
Chci zpátky, jak plamen svíčky na konci knotu. Některé chvíle, kdy hořel jak oheň, tak i já chci plápolat. Chci žít dnes i v minulosti. První tvé polibky, brány naší zvědavosti, lítost v okamžení a krásy dnů bolavých. Když mé srdce po tobě zatoužilo až po dny nynější, to milé náručí. Oči plné pláče a ďolíčky, tváře rudé. To vše ještě jednou kdyby mohlo být. Stát se orlem a vidět to, co už není. Stát se koněm a uhánět po kraji. Jak je svět nespravedlivý, proč hezké nevrací.
Mohu vidět tě, znát tě a políbit. Však mi i nadále žíti budeme jen v mysli, srdci a v duši, hrobce našich vzpomínek. Tam, žene nás snad pomyšlení, že zažijeme další. Však čas se neptá, žene se dál jako hřebec a stejně jako on nás kope. Tak daleko, jen tak daleko můžeme být. Tak daleko můžeme odejít.
Snad malý obrázek s tvým úsměvem a malá růže. Odnésti nikdy nemůže nám i jiným, to, co jsme. Jako děti mluvíme, jako děti sníme, co když se probudíme? To dospělost, spěch a hluk. Jsem tedy navždy dítě. Když anděl padne poslední, pak teprve. Až odejde duch z našich pokojů a lásky líce. Nekonečný sen, nekonečný snílek. Dej mi vůli, dej mi cíle má lásko v srdci, má víra do tebe jako kovadlina tepe. Věčná bolest vzpomínko, věčná utopie snu. Odejdou ostatní a já ve vzpomínkách zemřu, snad se svou paní, mé poslední chvíle trápení.
Chci zpět…
Proč zpět?
(Yochigo, 9. 12. 2008 8:59)